Ten, kdo rozhodne

10. Kapitola

Kráčel ulicemi Berlína, opět byla noc.

Miloval noční procházky, nikde nebyli lidé, všude bylo ticho. Byly to jediné chvíle, kdy byl vcelku šťastný.

Pokoušel se nemyslet na nic. Být volný a jen jít. Pokládat nohu před nohu v pravidelném rytmu.

Kolem projelo auto, hrála z něj hlasitá hudba. Byl v části města, která nebyla až tak plná lidí. Kromě pár občasně projíždějících aut tu nebyl nikdo.

Na nedalekém mostě stála postava. Opírala se o zábradlí a zírala dolů. Blonďákovi to bylo podezřelé, a tak zrychlil krok. Může to kdykoli svést na to, že pospíchá.

Když dotyčný přehodil nohu přes zábradlí a začal ho přelézat, už běžel. Když k němu doběhl na několik kroků, stála postava na kraji mostu a pevně se držela zábradlí.

„Stůj!" zarazila ho. Podle hlasu poznal, že to je dívka. „Nech mě skočit," dodala.

„Proč?" Nechápal to. Místo toho, aby chtěla žít, chtěla zemřít.

Otočila tvář jeho směrem.

„Už nechci být člověkem," hlesla. V jejích očích se zrcadlil smutek.

Tou jednou větou ho okamžitě zaujala. Většina lidí byla hrdá na svou rasu a domnívala se, že jsou něco víc než ostatní tvorové. Ale ona ne.

„Proč?" otázal se znovu tím samým slovem.

„Podívej se kolem sebe. Lidé jsou odporná stvoření. Přišli jsme sem a obsadili Zemi. Zničili jsme přírodu, pozabíjeli tolik druhů zvířat, kolik se jen dalo a pořád je vybíjíme. Lidé střílí ptáky a jinou zvěř běžně jen pro zábavu. Navzájem se zabíjíme, jinde umírají miliony dětí hlady, zatímco ti nejbohatší sedí doma a plánují, jak získat ještě více peněz. Miliony dětí nemají rodiče, miliony lidí jsou bez domova. Dělíme se navzájem podle barvy kůže. Když někdo něčím vybočuje, okamžitě je divnej, společnost se ho snaží zadupat, netoleruje ho. Zkus říct, že s nimi nesouhlasíš, a staneš se navždy terčem posměchu." Zarazila se. Opět se zahleděla dolů pod své nohy. Touha skočit z ní přímo křičela.

„Někde máš rodinu a blízké, přátele. Jak se asi budou cítit, když skočíš? Budeš jim chybět, znáš ten pocit, když ti umře někdo, na kom ti hodně záleží, ne? Navíc všichni lidé nejsou takoví. Pokud jsi ve společnosti lidí, jaké jsi tu popisovala, stačí ji opustit. Vše se může změnit." Snažil se zachránit jeden nevinný život, ale kolik lidí teď asi umírá stejným neprávem jako ona jen proto, že musí žít s lidmi.

„Neznáš mě. Mojí rodině se jen uleví, když odejdu."

„Teď lžeš sama sobě," poznamenal.

„Přijdeš mi jak z jiný planety. Ne všichni lidé jsou dobří a mají rádi své děti bez výjimky." Na chvíli přestala mluvit. Opět se na něj otočila. „Byla jsem vytoužený a zároveň poslední dítě mých rodičů. Přesněji jsem páté dítě. Dlouho očekávaná dcera. Matka si vždy přála holčičku. Malého andílka, kterého bude moct  rozmazlovat a oblékat mu růžové šatičky. Už jako malá jsem byla zklamáním. Růžovou jsem ráda neměla, šaty jsem nenosila. Všichni mí čtyři bratři měli na něco talent, nejstarší zpíval, další hrál fotbal, další hrál na kytaru a nejmladší měl neuvěřitelné herecké nadání. Já jsem bez talentu, nic mi nejde, nic neumím." Musela se odmlčet. Do jejích očí se začaly tlačit slzy.

Blonďák k ní chtěl jít blíž, ale měl strach, že se pustí.

„Už jako malá jsem vnímala svět jinak než oni. Bezdomovcům jsem dávala peníze, když se mě na ulici někdo zeptal, jestli nemám drobný, pokud jsem měla, bez okolků jsem mu je dala. Několikrát se stalo, že mi rodiče dali na zmrzlinu a já se vrátila bez ní s dobrým pocitem. To ale oni nedokázali pochopit. Byla jsem moc citlivá, dokázaly mě rozhodit i věci, které se mnou neměli nic společného. Když mi bylo třináct, srazili jsme srnku. Vyskočila jsem z auta, než se otec stihl rozjet. Přispěchala jsem k ní, a když jsem zjistila, že žije, volala jsem pomoc." Zahleděla se do jeho zelených očí. „Pro lidi jako já tu není místo." Zavrtěla pomalu hlavou.

„To není pravda, pro každého je tu místo." Nervózně se rozhlédl. Zrovna, když to potřeboval, nikdo kolem nejel.

„Máš zvláštní oči a jsi hrozně naivní," usmála se smutně, a pak pokračovala. „Největší zklamání bylo, když jsem si našla přítele. Nebyl bohatej a, to pro moje rodiče byla nejhorší rána, nebyl ani bílej. Našla jsem si kluka, kterého jsem nadevše milovala, ale když jsem ho po roce našeho vztahu přivedla domů, čekalo mě kruté zjištění, jak moc velcí rasisté vlastně lidé, kteří mě vychovali, jsou. Zakázali mi stýkat se s ním. Samozřejmě jsem je neposlechla, ale když mi jednou matka ztropila scénu i ve městě, když jsme byli spolu a ona nás uviděla, zjistil, že to nezvládá. Chápala jsem ho. Rozešli jsme se vlastně jen rok zpátky. Dalšího už jsem si nehledala."

Blonďák stál a zíral na ni. Věděl, co jsou lidé zač, ale opravdu byl tak naivní, že si myslel, že rodiče nejsou tohohle schopni? „Tak od nich odejdi. Běž pryč a žij svůj život." Napadlo ho. Nic ji přece u rodičů nedrží.

„Nemám peníze." Zavrtěla hlavou. „Navíc ještě nejsem plnoletá," zasmála se smutně.

Uslyšeli zvuk motoru. Zpoza rohu kus od nich vyjelo auto a řítilo se k nim.

Dívka se opět podívala dolů pod sebe a natáhla nohu. „Sbohem." Uniklo z jejích rtů. Hlas se jí netřásl a pořád se jemně usmívala.

Auto ještě stále nebylo u nich.

Blondýn k ní rychle skočil a pevně jí sevřel zápěstí. „Ne!" vykřikl zoufale. To slovo mu znělo v hlavě a odráželo se jako ozvěna.

Pohlédla na něj a vykročila do prázdna.

Uslyšel skřípění brzd a bouchnutí dveří.

Dívka visela dolů a on jí pořád bezmocně svíral zápěstí. Ruka mu začala vyklouzávat.

Řidič auta se k němu rozeběhl.

Blonďák narazil hrudníkem do zábradlí, snažil se ji držet. A přesně v tom okamžiku, kdy byl druhý muž už skoro u něj, ji začal ztrácet. Tlak do hrudníku nebyl zdaleka to nejhorší, co cítil. Nejdřív mu ruka klouzala ze sevření pomalu, a pak rychleji.

Řidič, který přispěchal na pomoc, se skrz zábradlí natáhl ve snaze zachytit její paži také.

Dívka trhla rukou a blondýn zjistil, že už svírá jen prázdnotu.

Padala dolů jako anděl, který ztratil křídla.

Nekřičela.