Ten, kdo rozhodne

40. Kapitola

Ruce měl v kapsách a pomalu kráčel centrem města. Čekal, že se něco bude dít, že najde nějaké místo, kde by se mohl zabavit.

Potřeboval se totiž zbavit všech neodbytných myšlenek, které si dovezl z LA. Nenechaly ho chvíli být a neustále dorážely, nutily ho k podezřívavosti, snažily se ho přesvědčit, že se mu od Amelie ani odletem do jiného státu nepodařilo dostat.

Všude kolem se to hemžilo dětmi a studenty mířícími ze školy, i některým dospělým už skončila práce a taky už mohli jít domů, těch však bylo méně.

Všiml si fronty u okénka v jednom z historických domů a na tváři se mu vytvořil drobný úsměv, když zjistil, že se jedná o cukrárnu.

Zařadil se za ostatní. Jaro už přeci jen převzalo otěže od zimy a slunce začínalo příjemně hřát. Posledních pár dní bylo nezvyklé teplo a několik lidí se rozhodlo začít s prodejem zmrzliny dříve. Pohledem přejel po nabídce točené zmrzliny, ale nakonec dospěl k názoru, že má chuť na kopečkovou.

„Neměl tady už bejt?" zabrblal asi patnáctiletý chlapec. Stál před Nickem se svými přáteli. Rozhlížel se kolem a něco v jeho hlase značilo podezření.

„Měl," kývl další z nich. Vypadal ale, že si dělá mnohem menší starosti. „Vždyť sám víš, že nejspíš ani nedorazí."

„Nechápu, jak je možný, že jsme s tim ještě nic neudělali," opustil ústa nejstarostlivějšího z nich povzdech.

„On sám nám to zakázal. Nechce nás do toho tahat, vždyť to víš," reagoval poslední z nich. Do té doby nepromluvil, ale nyní se jasně snažil oba umlčet, akorát tím však přihodil polénko do ohně.

„Kevin má pravdu," přitakal pořád stejně neutrálně druhý z nich. „Věř, že mně se to taky ani za mák nelíbí, ale co bys chtěl dělat?" povytáhl obočí. „Co asi, Jacku?" doplnil, když tázaný neodpověděl.

Jack si ho bezmocně přeměřil. „Nevim," přiznal krátce.

„Přesně tak," přikývl Kevin. „Andrew z něj má strach a já vlastně taky. Kdybychom se ho otevřeně zastali, bude dělat peklo ze života i nám a to by Andrewovi stejně nepomohlo. Víš, že nejsme zrovna oblíbený, řešili jsme to už hodněkrát."

Nick na ně překvapeně hleděl, snažil se být nenápadný, ale nevěděl, jestli se mu dařilo.

„Ještě, že je to poslední rok," řekl nakonec Jack. Nervozita mu však z očí nevymizela a nepřestal se rozhlížet.

Nic dalšího se už blonďák nedozvěděl, protože brzy si chlapci objednali zmrzlinu, vzali jednu navíc a vyrazili pryč.

Prodavač ho musel probrat ze zamyšlení důraznou otázkou, co si dá, a Nick se spěšně rozhodl pro kopeček karamelové.

S kornoutem v ruce šel dál, ale netrvalo dlouho a rozhodl se odbočit z centra někam stranou. Touha po odreagování ho nečekaně rychle přešla a nyní měl chuť se jen projít, a pak se vrátit na hotel.

Nedokázal si vysvětlit tu prudkou změnu nálady. Díky cukru se cítil podstatně lépe a znepokojující myšlenky se uchýlily do pozadí.

Došel teprve k vlakovému nádraží a minul školu naproti němu. Už prakticky zahýbal za roh, když uslyšel zvláštní tichý zvuk.

Donutil ho zastavit a se zatajeným dechem poslouchat, jestli se neozve znovu. Chvíli tak stál a skoro se spokojil s tím, že prostě někde něco spadlo, nebo se mu to zdálo, když k němu místo předešlého zvuku dolehlo vzlyknutí.