Ten, kdo rozhodne

7. Kapitola

Seděl na barové židličce.

Po posledním zážitku musel vyhledat místo, kde by si mohl sednout a dát si něco slabšího pro lepší náladu.

Neseděl zde sám. Podnik nebyl ani plný, ani prázdný. Pár lidí se v něm vlnilo do rytmu hudby, několik lidí jen tak popíjelo. Vedle něj na židli seděla postava - se vší pravděpodobností to byl muž.

Na sobě měl černý kabát a přes hlavu přehozenou kapuci mikiny. Hlavu měl skloněnou, z kapuce mu  vyčuhovalo několik pramenů zářivě modrých vlasů. Vypadal, že netouží po žádné společnosti.

Zjevně tu však nebyl poprvé. Barman mu vždy na mávnutí ruky podal džus a nijak se nezajímal o to, kdo se skrývá pod vrstvami oblečení.

Blonďák do něj zabodl zkoumavý pohled. Muselo mu v kabátu být hrozné horko, přesto si ho nesundal. Důvod toho počínání zůstal náhodnému pozorujícímu skryt.

Blondýn mávl na barmana. „Ještě jednou a i pro něj," kývl směrem k neznámému.

Modrovlasý překvapeně zdvihl hlavu ke sklenici rumu s colou, kterou před něj obsluhující položil. Blonďák se napil a ucítil na sobě jeho pohled. Bez varování se otočil a na pár chvil spatřil část obličeje, než se muž opět odvrátil. „Nenapiješ se?" otázal se zvědavě, snažíce se do svého hlasu vnutit skrytou pohrůžku. Potřeboval zapůsobit tak, aby s ním neznámý  začal mluvit.

Modrovlasý uchopil sklenici do ruky a pomalu tekutinu v ní promíchal. „Nepřišel jsem se opít ani nemohu," poznamenal kysele.

„Tak to jsme dva, ale trocha ještě nikoho nezabila," pousmál se blonďák.

„Dobrá tedy," kývl muž a poslepu natáhl ruku se sklenicí k blondýnovi.

Ten si s ním rozpačitě přiťukl a opět malinko smočil jazyk do tekutiny. „Schováváš se tady?" zeptal se.

Nečekal reakci, jaká přišla.

Neznámý s sebou trhl, div nevylil obsah sklenice po baru a stáhl si kapuci hlouběji do tváře. „J - jak to myslíš?" vykoktal vyděšeně.

„Vypadá to tak. Vypadáš jako člověk, který nechce, aby ho kdokoli poznal." A on chtěl zjistit, proč neukazuje svou tvář.

Modrovlásek si povzdychl a uvěznil svou tvář v dlaních. „Víš ty co? Vlastně se stejně potřebuju někomu svěřit." Zvedl se ze židle i s nápojem v ruce a pokynul blondýnovi, aby ho následoval.

Modrovlasý vlastně vůbec netušil, co ho k tomu vedlo. Všechno v jeho těle řvalo, aby utekl a nedělal to, ale on přesto šel dál. Něco v tom blonďákovi ho přesvědčilo, že dělá správnou věc. Něco mu říkalo, že jemu se svěřit může.

Blonďák neměl námitek a nechal se jím odvést do jedné z prázdných místností. Neznámý za nimi zamkl dveře. Zhluboka se nadechl, jako by se potřeboval uklidnit a povzbudit, a potom si sundal kabát. Kapuci si shodil z hlavy a nervózně si prohrábl modré rozcuchané vlasy.

Připadal si v tu chvíli volný. Kdyby zamával rukama, mohl by vyletět až ke stropu, a potom oknem ven. „Asi už víš, kdo jsem, že?" hlesl potichu.

Blonďák pomalu zavrtěl hlavou.

„Ty nevíš, kdo jsem?" vyhrkl modrovlasý nevěřícně. Zíral na něj s otevřenou pusou a jiskřičkami v očích. Ještě nikdy za poslední dobu si nepřipadal tak šťastný.

„Nechci znít arogantně," odmlčel se nervózně, „ale každý mě tu zná. V současné době jsem asi nejznámější, nejslavnější a nejdiskutovanější osoba na světě. Hamicel Nockjas - ten slavný a úžasný zpěvák a tanečník." Zahleděl se do úchvatně zelených očí druhého muže.

Očekával v nich odpor, kvůli jeho zdánlivému vychloubačství, nalezl tam nakažlivý klid.

Blonďák se zaujetím kývl v náznaku, že poslouchá.

„Unavuje mě to," přiznal, „nemůžu si jít ani nakoupit. V momentě, kdy vkročím do jakéhokoli obchodu, se strhne šílený bordel. Hromada šílených fanynek, které si neuvědomují, jak mi ubližují, se na mě vrhne a já nemám možnost útěku. Ani moje ochranka s tím mnoho nezmůže. Nemůžu si jít nakoupit, nemůžu do parku, do kina, do bazénu ani si jít zaběhat do lesa. Miluju své fanoušky, vím, že bez nich bych byl nikdo, ale poslední dobou to nezvládám."

„A tak utíkáš ochrance a schováváš se tady." Kývl chápavě blondýn. Chápal to, i když nemohl říci, že by tomu rozuměl, on nikdy slavný nebyl ani nebude. Narozdíl od Hamicela pozornost neměl rád.

„Není to jen o fanoušcích. Na každém kroku mě pronásleduje bulvár, sleduje každý můj krok a vymýšlí si o mně nesmyslné pomluvy." Modrovlasý už nevěděl, co víc by řekl. Blonďák ho nikdy nemohl pochopit, nezažíval to, co on. „A jak se jmenuješ ty? Jaký je tvůj příběh?" zeptal se po chvíli ticha.

Zelenooký se jemně zamračil. „Jsem Nick," představil se. Jeho výraz se změnil v zamyšlený. Jako by na jeho historii bylo něco velice těžko vysvětlitelného. „Kdybych ti vyprávěl o mé minulosti, nevěřil bys." Na jeho opatrnosti se nic nezměnilo, i když modrovlásek v něm budil sympatie.

Oblíbil si ho, dokonce více než Bena. Děsilo ho to, ale nechtěl se zvednout a odejít. „Jak dlouho už jsi slavný?" zeptal se místo toho.

„Slavný? Slavný jsem asi od svých dvaceti, to znamená pět let. Už od svých dvanácti jsem však účinkoval v cirkusu mého otce. Miloval jsem to tam, rád jsem trávil čas se zvířaty. Zpíval jsem tam a tancoval o přestávky mezi vystoupeními, protože klauna jsme neměli. Někdy bych tak rád měl normální dětství. I teď si říkám, co bych za to dal, kdybych mohl být na pár chvil normální a moct trávit čas tak, jak to lidé v mém věku dělají. Ale nemám na to odvahu. Moc miluji hudbu, tanec, své fanoušky a vše, co se toho týká. Chybělo by mi to." Modrovlásek smutně pohlédl na blonďáka.

Jejich pohledy se střetly a modrá se promíchala se zelenou. Ta blondýnova nekonečná empatie ho překvapovala. Oba dva byli z jiné sféry života a oba dva měli své odlišné problémy.

„Rád bych ti pomohl," promluvil zelenooký, „ale nemám jak." Smutek v jeho hlase byl znatelný. Hamicel nechápal, z čeho je tak smutný. Muž, který stál před ním, vypadal, jako by se uvnitř něj odehrával těžký vnitřní boj,  a taky že odehrával. Souboj mezi touhou utéci a touhou zůstat.

Nechtěl si dělat známé, ale tento zpěvák možná potřeboval právě onoho přítele, kterému se může svěřit. Někoho, kdo ho bude soudit jako člověka sobě rovného, ne jako svou modlu.

„Dáš mi na sebe číslo?" otázal se modrovlásek nejistě.

A blonďák zaváhal. Teď měl rozhodnout. Přislíbil si, že k sobě nikoho nepustí, má to porušit? Pohlédl do modrých očí, ze kterých se začala vytrácet naděje. Pokud mu své číslo dá, nemusí se s ním přece vídat často. Tak slavný zpěvák určitě nebude mít skoro žádný čas.

„Potřebuji přítele, který mě bude znát takového, jaký skutečně jsem, ne jako celebritu. Prosím," hlesl Hamicel prosebným tónem.

A tak blondýn polkl knedlík v krku a váhavě přikývl.