Ten, kdo rozhodne

35. Kapitola

Georgovo tělo vystřelilo co nejdál od blonďáka. Ve tváři mu zahrály rozpaky, ale nezrudl ani o odstín. Hleděl na něj překvapeně, ale o nic méně jistě.

„Slyšel jsem, o čem jsi mluvil s tátou," konstatoval. „Ale pokud máš přítele, neměl bys ten slib dodržet," usmál se nejistě.

Černovlásek se vesele zazubil. „Já vím," protočil jemně oči. „Ale nějak si nemůžu pomoct," zamrkal sebejistě. Poprvé v jeho hlase zazněl náznak něčeho, co připomínalo nadřazenost. Pocit, že on nedělá chyby, že cizí rady nepotřebuje.

Blonďákovo obočí poskočilo prudce nahoru. Nebyla to jen reakce na Georgova slova. Souviselo to i s tím, že u jakéhokoli jiného člověka by byl znechucen, nyní ale ne. Naopak byl zaujat.

„Byl bych tedy rád, kdyby sis v mém případě pomoct mohl," pokusil se do hlasu vmísit stopové množství chladu. Jeho ostražitost se vrátila zpět.

Udělal chybu už když se rozhodl, že mu dovolí, aby si přisedl. Na co v tu chvíli myslel?

Černovlasý mladík se vymykal všem vzorcům, které zatím znal a dokázal do nich lidi zařadit, navíc se choval jako jeho úplný opak. Blonďák nebyl průbojný a jeho sebevědomí nedosahovalo prakticky žádné úrovně, z George však sebedůvěra vyzařovala na míle daleko, podtrhovala tím jeho charizma a šarm.

„Fakt bys rád zrovna tohle?" povytáhl obočí mladík. V jeho očích přeskočila zvláštní jiskra a blonďák si až teď všiml, jak je má hnědé, klidné. Jejich odstín mu připomínal tmavou ledovou kávu, ve které občas zazářil odlesk, jak kostka ledu vyplavala na hladinu a zablyštěla se.

Cítil, jak mu rudnou uši, a zalitoval, že nemá delší vlasy, aby je mohl zakrýt.

„Jo, opravdu," potvrdil mu však neústupně, nenápadně při tom přesunul pohled na Georgův pihovatý nos, aby se nemusel topit v jeho duhovkách.

„Co posloucháš?" změnil černovlasý bez mrknutí téma rozhovoru a kývl hlavou směrem k vypnutým sluchátkům v Nickových uších.

„Nockjase," zamumlal rychle a nenápadně zmáčkl tlačítko na sluchátkách, aby spustil hudbu, která doteď nehrála.

„Toho?" zatvářil se George poněkud překvapeně. „Myslel jsem, že ty budeš poslouchat jinou hudbu," věnoval mu udivený pohled, ale dále to nerozváděl.

Blonďák vytušil, že teď je řada na něm. Měl by se také zeptat, co mladík poslouchá, a i když mu to přišlo zbytečné, udělal to.

Odpovědí mu bylo jméno jakési kapely, o které nikdy předtím neslyšel ani zmínku, snažil se ale tvářit, že ví, koho George myslí.

Potom už mezi nimi panovalo jen ticho. Kupodivu ani černovlásek nedokázal navrhnout žádné téma, které by ho rozbilo, ač si to zelenooký podvědomě přál.

Až když přišla letuška s nabídkou jídla, dala tím záminku ke krátké konverzaci, ta však byla stejně krátká jako nepodnětná.

Po příletu Nick zamířil přímo k zavazadlům. Chvíli mu trvalo, než konečně našel přepravku i s Nairem. Uchopil ji i kufry a zamířil ven. Musel nechat zkontrolovat Nairův čip a očkovací průkaz a sám projít pasovou kontrolou.

Po úspěšném průchodu psa z přepravky vypustil a tu popadl do ruky, vodítko si navlékl na ruku. Nairovi se náhubek nelíbil, a tak nešel rovně, ale táhl do všech stran.

Blonďák si frustrovaně povzdechl a tvrdohlavě psa vedl k východu. „Tak vydrž chvíli,"sykl na něj rázně. Vodítko mu dřelo kůži. Udělal několik dalších kroků, když si všiml, že Nairus nikam nežene a jde vedle něj. To se mu ihned zdálo podezřelé.