KAIZER |Humanoid spin-off|

Prolog

Byla zima.

Sníh, který studil víc než obyčejně, jí padal za límec dávno malé bundy. Skrýval se v rozcuchaných blond vlasech, zavrtával se mezi mrazem slepené prameny, aby dívku probral ledovým klepnutím o lebku.

Naučila se to nevnímat. Bylo to to nejlepší, co mohla udělat – to, co ji drželo při vědomí.

Třásla se. Nenáviděla leden, byl to její nejméně oblíbený měsíc roku. Jednoduše z důvodu, že poslední dobou musela zůstávat déle na ulici než v záchrance – záchranné budově pro ty, pro něž není místo nikde jinde.

Mohla být jen ráda, že neonemocněla. Nebylo to tak snadné – viry na lidi sice působily, ale umělá imunita potlačovala jejich vliv na organismus. Alespoň to byla teorie, kterou jí cpali do hlavy ve škole. Kolik na tom bylo pravdy, se neodvažovala zjišťovat.

Objala si pažemi hrudník. Mohla být jen ráda, že se nepotýkala s problémem velkých předností, které by jí v tom bránily. Alespoň to bylo nějaké pozitivum, když už ji kvůli tomu nechtěli přijmout mezi ostatní dívky jejího věku.

Vdechovala chladný vzduch nosem, vydechovala jej ústy. Zanechával za sebou mléčný kouř, jenž se stal tím nejzajímavějším, co mohla vnímat.

Lidé, kteří si cestu krátili ulicí, kde se na zemi krčila jako bezmocné novorozeně, si jí nevšímali. I v této době bylo běžné, že někteří, jimž to štěstí permanentně nepřeje, zůstávali bez střech nad hlavou.

Nikdo se nepozastavil nad tím, že je mladá. Nikomu nepřipadalo podivné, že není ve škole.

Přitáhla si k sobě kostnatá kolena. Na těle měla minimum tuku, který by ji mohl chránit před mrazem. A už i ta bunda měla svá nejlepší léta – i zimy, ty hlavně – za sebou.

Její nos byl studený, pokrytý nezdravou červení. Nikdy by si nemyslela, že zrovna bude ten chudák, co chytne rýmu. Ta se přitom, podle tvrzení několika skupin doktorů a odborníků na nachlazení, vymýtila.

Popotáhla. Hlen se v nose držel tak pevně, že ho nedokázala posunout hlouběji. A ten, co vytékal k hornímu rtu, si už nemohla hřbetem ruky setřít. Nechtěla si vzít to teplo, jejž jí tato pozice poskytovala.

Jak ona nenáviděla leden. Byl to ten měsíc po Vánocích, které měla dovoleno strávit pod střechou hezky v teple. Kdy pojídala cukroví, co jim tam pobožní lidé přinesli, pila teplý čaj, jehož kouř vlhčil její zvědavou dlaň.

Dnes na to mohla jen myslet. Ale to pomyšlení ji nutilo se litovat, zazlívat každému, že má co do úst a čerstvou vodu každý den.

Nenáviděla všechny, kdo kolem ní procházeli s úsměvy na rtech, nedokázala vystát ty blázny, kteří skočili na trik s povánočními výprodeji.

Ale ze všech nejvíc nenáviděla jediného muže – tvář, za níž si představila vše to trápení, jímž si musela procházet.

Měla na to právo. Směla, protože to byl on, kdo jí všechno vzal. Jehož vinou skončila na ulici bez jediného chutného sousta, jediného doušku vody, kterou už někdo před ní nepil.

Jeho obličej vídávala na obrazovkách čehokoli, co mohlo zpracovávat informace. Tam patřily nejen brýle, které se začaly nosit pouze na okrasu, ale také mobily, kožní implantáty a helmy motorkářů, kteří si ji odmítali sundat kvůli rozcuchům.

Otřásla se. Vzpomínka na Daniela Soudka, génia, jehož výtvor jí vzal tátu, s sebou přinášela jen další chlad. Samotná nenávist nehřála tak moc, jak si přála.