KAIZER |Humanoid spin-off|

IV.

„Mohla bys zhasnout?" ozval se tichem nevrlý hlas.

Nenáviděla, když někdo svítil po večerce. Sice nepatřila mezi ty, jimž by pravidla něco říkala, ale svůj čas na spánek si hlídala. Nejednou z některého z rohů zaslechla, že se dotyčná musí vyspat do krásy. Dnes byla polovina jejích spolutrpících mimo pokoj.

Zopakovala jí to nejméně potřetí za posledních deset minut. Netušila, kolik pokusů o upozornění to bylo za celou dobu, kdy ulehla do postele, ale odhadovala, že by jí na to nestačily prsty ani na třetí ruce.

Ani tentokrát se odpovědi nedočkala. Netušila, jestli Kačena stačila za ten den, kdy se neviděly, ohluchnout. Možná ji někdo probudil zapištěním do ucha. Eva by to tipovala jen na sebe, ale nemohla s jistotou vědět, jestli nehýbe žlučí i dalším. Podle nespokojeného mručení, které se ozývalo pod ní, odhadla, že jich tady nejspíš bylo víc.

„Snažíme se spát," zavrčela znovu.

Ani neočekávala, že by zasněná bruneta poslouchala cokoli z toho, co říkala. Nespokojeně zamručela a otočila se ke světlu zády. Tělo měla stále rozbolavělé z toho, jak se na ní hromotluk Tom vyřádil. Přesto nelitovala jediného svého rozhodnutí. Možná musela být sražená na kolena, získat odřeniny, aby pak mohla vstát a nabít všem nosy.

Ale vlastní bolest ji ani tolik netrápila. Na tu fyzickou ani nemyslela. Myslí se jí proháněly myšlenky, které souvisely hlavně s Adamem. Nemyslela na něj jako na jednoduchý terč, na takovou oběť, k níž se uchýlila pokaždé, když potřebovala teplou náruč, ale jako na docela inteligentního génia. Alespoň na chvíli.

Co měl za lubem? Podle toho, že se neklepal jako drahý pes, odhadovala, že to nejspíš dostal rozkazem. Nebyla to žádná bokovka, na kterou u něj byla zvyklá.

Ačkoli brblala ještě dlouho, aby ta otravná světluška konečně zhasla – dokonce jí vyhrožovala tím, že jí zadeček rozdrtí v prstech –, usnout nedokázala. Události posledních několika dní, jež se jí snažily změnit život tím nejdrastičtějším způsobem, jí nedávaly spát.

Převalovala se z jednoho boku na druhý. I když se později tmy přece jen dočkala, ta příjemná únava, již měla pociťovat, když oční víčka konečně ztratila ten odporný nádech červeného odstínu, se jí vyhýbala velkým obloukem. Ze zoufalosti se nakonec posadila a strhla ze sebe deku tak agresivně, až se divila, že to zašustění neprobudilo kolegyni, která nahlas pochrupovala pod ní.

Dlouhými tenkými prsty si protřela oči, aby z nich dostala sliz, jenž se nahromadil v koutcích. Jakmile se dostal za nehty, neváhala a utřela prsty do nočního úboru, který sestával z překvapivě volného modrého trika a kalhot, u nichž by byla vděčná za mnohem tmavší barvu i menší uplost, aby se jí končetiny správně prokrvovaly.

Spustila nohy dolů z palandy a opřela se pažemi vedle nevýrazných boků. Několikrát jimi zahoupala v kolenou, jako by odkopávala imaginární míč Danielu Soudkovi do hlavy – nebo do mnohem citlivějších míst, které si pořádnou ránu zasloužily snad ještě víc. Pak, aniž by vyzkoušela, jestli nemá Olina ruku ven z postele, seskočila na zem.

Vyděšeného křiku se nedočkala, proto bylo logické předpokládat, že nikomu neublížila. Možná z toho byla i trochu zklamaná. Nějaké pořádné vzrušení by se jí líbilo. Už měla dost toho, jak dostávala do nosu jen ona. Chtěla, aby si to vyzkoušel i někdo jiný. Nebylo by ke škodě, kdyby to byl právě Tom. Nebo ten plavovlasý dlouhán.

Nezdržovala se tím, že by hledala boty. Udělala by ostatním tu radost a rozsvítila, ale věděla, že by se to dozvěděly uši vyšších lidí. S tím, jak jí hýbali žlučí, by si všechno jen zhoršila, pokud by si na ni zasedli. Jako by už tak nebyla vidět a slyšet.