KAIZER |Humanoid spin-off|

II.

Naprázdno polkla, když se na ni otočilo padesát tři hlav. Do této chvíle doufala, že si z ní Adam střílí.

Většina přítomných si jí přestala všímat v ten moment, kdy se podrbala na zátylku. Nebylo to gesto, které je mělo znechutit – byla si dokonce jistá, že oni by se pokusili o horší, aby ji odehnali –, ale ukázala tím své obavy.

A taky že mám delší vlasy než všichni tihle holohlávci dohromady, dodala si v hlavě.

Několik očí na ní zůstalo ukotvených. Nevšímala si barev, jediné, co ji zajímalo, bylo to, že se koukaly na ni. A že patří těm několika zvědavcům, co se o jejím přesunu dozvěděli asi stejně brzy jako ona.

Někdo jí položil ruku na rameno. Leknutím sebou trhla. A ten hlas ji zneklidnil ještě víc.

„Ty jsi Kaizer?"

„J-jo," vykoktala.

Netušila, kam zmizela její odvaha. Doufala, že není schovaná někde daleko.

„Adam mi říkal, že přijdeš," dodal hrubým hlasem.

Až teprve nyní se na něj odvážila podívat. Bála se, že to bude někdo, koho zná. Naštěstí se nezdálo, že by jí ty zkoumavé zelené oči byly povědomé. Dokonce ani křivý nos nepoznávala, známé nebyly ani krátce zastřižené světle hnědé vlasy.

Mohlo mu být kolem čtyřiceti. To byl věkový průměr základny, ona patřila mezi ty mladší jedince.

Ale furt jsem starší než Adam.

„Řekl ještě něco?" zajímala se.

„Abych si tě nespletl s chlapem," odvětil s úšklebkem.

Kdyby Adama neznala, tipovala by, že si to vymyslel.

„Mám tě zařadit mezi ostatní. Prý ti tréninky s ženskýma nestačily. Šéfová má dojem, že ti přemístění pomůže."

„Skvělý," zabrblala.

Zvládla se uklidnit docela rychle. Tohle nebude poprvé, co nakope zadek chlapovi – a byla si jistá, že to nebude naposledy.

„Partnera máš u lavice. Ze začátku na tebe půjdeme jemně. Ale zkus mu nic nezlomit, Oliver je docela křehký."

Automaticky se podívala za něj. Opravdu si přála, aby to byl ten plavovlasý dlouhán, s nímž se srazila sotva před čtvrt hodinou. Ale dnešní den plný zklamání.

Přesto v sobě nemohla potlačit to nemalé nadšení při pomyšlení na to, jak zkroutí tomu plešounovi ruku za zády. Už se nemohla dočkat, až bude prosit o milost, až se před ní bude kroutit jako žížala.

Od pohledu skutečně vypadal křehce. Její partner se třásl. Mohla jen odhadovat, kdy se zhroutí na zem.

A já si na něm nic nevybiju.

„Pauza je o půl. Trvá pět minut. Pak je další kolo. Celkem jsou tři, abys trénoval výdrž," doplnil.

Nemohla si nevšimnout zvoleného rodu. Zřejmě byl natolik zvyklý pracovat jen s muži, že už pohlaví nerozlišoval. Což jí tak moc nevadilo, sama se za ženu úplně nepovažovala.

„Rozumím," přitakala.

I nervozita z ní opadla. Cítila se lehčí, když ji opustil ten strach z toho, jak to asi bude vypadat. Naštěstí se nezdálo být hrozné – alespoň ne tak, jak očekávala.

Poplácal ji po zádech tak silně, až skoro neudržela rovnováhu. Počastoval ji krátkým smíchem, který se jí ani trochu nelíbil.

Dál už nic neřekl. Ani nemusel, chápala, že rozhovor skončil. A že po něm následovalo to, proč sem přišla.