KAIZER |Humanoid spin-off|

I.

Teplé jídlo. Měla ho dostatek už několik let, a to o něj nemusela ani prosit.

Užívala si každé sousto, které si vložila do úst. Jako jedna z mála si vážila jakkoli velké porce. Nevadilo jí, že občas musela vynechat večeři kvůli tréninku. Nestěžovala si, když jí někdo sebral oběd, protože měla zrovna obcházku.

Ale pod tou skromností a spokojeností skrývala i jiné vlastnosti, k nimž se dostal pouze ten, kdo měl k truhle, kde byly uzamčeny, klíč.

Nabrala si na lžíci další trochu bramborové kaše s masem. Spíše než plnohodnotný pokrm to připomínalo jednolitou polévku – nebo lépe, obarvenou vodou s neurčitou vůní a podivnou chutí.

Eva to už pár let ani nevnínamala. Od té doby, co ji Adam našel na ulici, uplynulo sedm let. Za tu dobu si zvykla na spoustu věcí. Třeba na to, že když se bude snažit, nebude o hladu.

„Můžu si přisednout?“

My o vlku...

Zvedla zrak od polévky, kterou bezmyšlenkovitě míchala. Nebylo těžké dotyčného najít. Naštěstí se jako první před někoho postavil, až poté promluvil, aby toho, komu chtěl zprávu doručit, nevylekal.

Usmála se, když se její modré oči setkaly s tím jediným zeleným, které bylo organické. Tomu druhému se vždy vyhýbala – děsilo ji. Až moc jí připomínalo, proč a kvůli komu všechno ztratila.

„Jasně. Je tu volno,“ přitakala.

Volno bylo v celé jídelně. V tu dobu, kdy Eva večeřela, si všichni ostatní dávali odpočinek před náročným tréninkem.

Adam vytáhl oba koutky do celkem přirozeného úsměvu. Moc se jí nelíbil, jedna jeho část vypadala více uměle než lidsky, ale stále to byl Adam, komu patřil. Na to si musela pamatovat.

„Myslel jsem si, že budeš tady,“ prolomil to krátké ticho mezi nimi.

Lavice, proti níž seděla, se mírně prohnula pod vahou jeho těla. Eva věděla, že většinu té hmotnosti tvořily umělé implantáty, kterých za těch sedm let přibylo tolik, že je ani nepočítala. Adam – ta organická část – byl vlastně docela drobný mužík.

„Nechtěla jsem čekat, až na mě nic nezbyde,“ prohlásila a položila lžíci na stůl. „Co sem přivádí tebe?“

„Věř tomu, nebo ne, ale hlad. Taky potřebuju jíst,“ odvětil.

„Myslela jsem si, že jediná důležitá část tvýho těla, která by měla být organická, je tvůj –“

„Bezva, každej to vědět nemusí,“ přerušil ji ihned.

„Nikdo tu není,“ namítla blondýnka s úšklebkem.

„Ale ty ženský mají oči a uši všude.“

Povytáhla světlé obočí. Ale nic nenamítala. Měl pravdu, to popřít nemohla.

Adam položil svůj talíř na stůl, vedle něj opřel i své lokty. Evě už nedělalo problém sledovat lesk umělé paže. Předtím se třásla strachy, ale postupem času si na to zvykla.

Dlouho se na něj nevydržela koukat. Nebylo to tím, že by se styděla – ona se nestyděla před nikým, to byla ta výhoda společných sprch –, jako spíš kvůli jeho pohodlí.

Věděla, že měl problém snášet dlouhé pohledy do očí. Jeho oko nestačilo kmitat z jednoho na druhé, to červené používat nechtěl. Nosil přes něj pásku.

„Tak co chceš?“ zeptala se narovinu.

Neměla ráda, když někdo chodil kolem horké kaše. Takové zdržování mohlo stát někoho život.