KAIZER |Humanoid spin-off|

V.

„Váš úspěch je uznáván všemi důležitými a významnými vědci po celé planetě. Někteří vaši práci odsuzují, jiní ji obdivují. Doktor Zahl, kterého jsem měla na rozhovoru minulý týden, poznamenal, že Inteligence bere lidem svobodu. Jak to vidíte vy?“

Eva tupě civěla na obrazovku v jídelně. Nesnášela rána. V noci se mohla v klidu vytratit ven a procházet se, jak bylo libo, ale jakmile byl vzhůru jediný spolutrpitel z jejího pokoje, nesměla nic. Dokonce ji nenechali se vyspat. To potřebovala jako sůl, protože zbytek noci prakticky probděla a podařilo se jí usnout až k ránu.

Měla zarudlé bělmo očí z toho, jak si je třela, aby se zbavila lepkavé hmoty, jež lepila oční víčka k sobě. S oblibou sledovala, jak se ty sotva znatelné loužičky lesknou na jejích prstech. Rozhodně to bylo zajímavější než to, co sledovali všichni ostatní. A ona k tomu byla donucena také, aby věděla, jak daleko se problematika jejich situace dostala.

Beztak ta blbka nemá ani ponětí o tom, co říká. Naučená slepice, co se nenažere, protože nesezobne jediný zrno, prolétlo jí hlavou, když svou pozornost vrátila na ženu s nepřirozeně bohatým poprsím.

S povzdechem si opřela bradu o pěst. Nemohla se jen tak zvednout a odejít. Bylo by to považováno za další odpor. Eva sice ráda porušovala pravidla, ale zrovna tohle dodržovat musela. Byla za odchod potrestána tolikrát, že si to její prsty živě pamatovaly i po tolika měsících.

Možná se ze mě snaží udělat další tupou loutku. No, aspoň nejsem děvka.

Rozhlédla se kolem sebe. Dokud všichni věnovali pozornost ženě na obrazovce, nemusela se bát toho, že by ji za to kdokoli seřval. Dokonce i Adam, který se obyčejně nedíval jinam než na ni, byl pohledem ukotven na ženě, jejímž úkolem bylo vyzpovídat největšího muže novodobé historie.

Nenáviděla toho muže víc a víc každým dnem. Jeho šedé oči jí připomínaly lesklý kov, jenž se stal materiálem pro jeho největší vynález, špinavě blond vlasy sice nic nevyvolávaly, ale i k nim cítila odpor. Nechápala, jak mohl být tak nepřirozeně nelidsky upravený pokaždé, když vystupoval v nějakém vysílání. I on chvílemi připomínal stroj.

„Inteligence má budoucnost a budoucnost je Inteligence,“ odvětil Daniel Soudek, „ale to neznamená, že je jen dobrá. Chápu, proč ji někteří kolegové vědci a vynálezci – a filosofové, abych pana doktora neurazil – odsuzují. Já sám jsem byl na pochybách, když…“

Jeho děsivě monotónní hlas zněl tichou místností dál, ale Eva ho už neposlouchala. Odmítala to. Soudek měl všechny odpovědi předem připravené, načtené a naučené. Nikdy neřekl nic nového. Sledovala ho a poslouchala už spoustu let a nikdy neviděla nic, co by vypovídalo o tom, že je ten muž člověk.

„Teď přijde ta historka o tom, jak skoro ztratil přítele,“ znuděně si zamumlala pod nosem.

„Tiše,“ upozornila ji nezdravě bledá brunetka, která seděla vedle ní.

Eva obrátila oči v sloup. Neměla náladu na hádky. Byla unavená. Znuděná. A hlavně potřebovala nějak vymyslet, jak by se mohla vykroutit z dnešního tréninku, aby mohla navštívit Adama. Když nemohla spát, přemýšlela. A vymyslela několik otázek, jež mu prostě musela položit. Chtěla se ho zeptat už ráno, ale vyhýbal se jí jako čert kříži.

Podívala se na tmavovlasého vyzáblého mladíka. Inu, moc mladý už nebyl, ale stárnutí na něm prakticky neviděla. Netušila, jestli si něčím nevylepšoval i organickou část svého těla, ale podle toho, že ho tolikrát viděla nahého a nahmatávala i občasný špek, usoudila, že tak daleko nezacházel.