KAIZER |Humanoid spin-off|

III.

„Nic zlomeného tam není," ujistila ji ošetřovatelka.

Eva několikrát protočila se zápěstím. Byla ráda, že se jí nic vážného nestalo, přesto by byla mnohem radši, kdyby odešla s válečným zraněním. Takhle vypadala jako někdo, kdo přehnaně reaguje.

„Ale na to opatrně. Moc rychle bych s tím nehýbala," dodala malá tmavovlasá žena a instinktivně jí dala dva prsty na předloktí.

Eva se na ni podívala. Moc dobře se neznaly, ale dalo by se říct, že už spolu prohodily i pár milých slov. Vlastně to byla její oblíbená ošetřovatelka, protože neměla prořízlou hubu, jak by řekla.

Vytáhla jeden z koutků do pokřiveného úsměvu a sklopila pohled na své holé ruce, které byly ještě před chvílí prohmatávány ošetřovatelčinými zkušenými prsty.

„Bude to v pohodě?" zeptala se Eva nakonec.

„Ano. Ale trénink ještě tak na dva tři dny vynecháš," přitakala a stáhla ruce k tělu. „Ale moc se s Tomem do křížku nepouštěj. Neví, kdy přestat."

Asi nebude jedinej, prolétlo jí hlavou.

„Díky, Kris," vyslovila, když si byla jistá, že neplácne nějakou blbost, a spustila nohy z lůžka, na němž seděla.

„Je to má práce. Měla bys poděkovat Gabrielovi," namítla ošetřovatelka Kristýna.

Blondýnka se zamračila. Měla útržky, jen pár záblesků z toho, jak ji sem někdo táhl. Neviděla mu do obličeje, vlastně se ani nedokázala přinutit otevřít oči. Věděla jen to, že voněl jako perník.

„Jo, jo, jasně."

Stejně nevím, kdo to je, si doplnila ve vlastních myšlenkách.

Věnovala ošetřovatelce krátký pohled. Potřebovala slyšet jen jediné. Teď, když už se nemusela bát, že by zranění mohla mít následky, si přála odběhnout do své kabiny a schovat se pod peřinu. Nebo vyhledat Adama.

Adam byl možná lepší volba, když se nad tím zamyslela. Nad ním měla vždy navrch. A nyní ji její poraněné ego nutilo, aby si ho nahnala zpátky a zahojila.

„Evo, dávej na sebe pozor," prosila ji ještě Kristýna.

Ale marně. Evina tvrdohlavost jí nedovolovala dát na radu kohokoli druhého. Nezůstala naživu tak dlouho proto, že by ostatním věřila každou hloupost.

Jejího lítostivého pohledu si nevšímala. Bylo jí jedno, jak v jejích očích vypadá. Nezáleželo jí na ničím názoru, pouze na tom svém.

Když ji konečně propustila a Eva byla skrytá za několika rohy, zápěstí pořádně rozhýbala. Nebylo to proto, že by je měla ztuhlá, ale hlavně kvůli tomu, že kdyby to neudělala, dbala by na ošetřovatelčiny rady.

Brzy nato zjistila, že ty rady měly dobrý důvod a byly myšleny dobře.

S tichým syčením ruce spustila podél těla a několikrát zaklela – samozřejmě tak nahlas, aby to slyšel každý náhodný kolemjdoucí v okruhu několika metrů.

Nesnášela slabost. A ze všeho nejvíc tu svou. Ještě dokázala pochopit, když se Oliver ani nebyl schopný zvednout. Podle všeho neměl svůj den skoro nikdy, ale neodvážil se s tím komukoli svěřit. Nebo byl tak hloupý, že si tu hrdost potřeboval zachovat.

Eva mu byla v mnoha věcech podobná. Nevzdávala se, dokud ji nesrazili na zem tolikrát, že se ani nedokázala zvednout. Vytrvávala, aby ona mohla zasadit poslední ránu, až se její protivník vyčerpá. Naneštěstí se jim to oběma vymstilo.