KAIZER |Humanoid spin-off|

VI.

Dostat se ven pro ni nebyl problém. Znala budovu tak dokonale, že jen málokdo dokázal najít tolik skrytých uliček, jež se v ní nacházely.

Sice se za ní otočilo hned několik hlav, když zabočovala někam, kam se řada davu netáhla, ale tomu pozornost nevěnovala. Ještě stále se mohla pyšnit svou nenápadností, díky níž splynula s každým davem. Dokud byla ke všem otočená zády, nikdo ji nedokázal rozlišit od tuctových blondýnek.

Její krok byl poměrně pomalý. Těšila se ven, ale zároveň se jí moc nechtělo opouštět příjemné teplo, které budova slibovala. A hlavně ji stále ještě hlodala zvědavost. Chtěla se ihned otočit na patě a vydat se zpátky, najít Adama, vyslechnout ho – jakýmkoli způsobem – a posbírat co nejvíce informací.

Odkdy Adam působil takto důležitě? Věděla, že se na něj velitelka spoléhá, když jde o nějaké pokusy s Inteligencí, kterou se jim občas podaří venku sehnat, ale stejně měla pocit, že ho každý považuje spíše za otravného ufňukaného nerda – a tak napůl stroje. S tím se někteří smířit nedokázali.

Zastavila se u dveří. Nepamatovala si, že by ta cesta sem byla někdy kratší než dnes. Ani jí většinu nevnímala. Což bylo i dobře, protože si nemusela všímat těch pokreslených zdí, na nichž byla sem tam nalepená žvýkačka, aby to tomu uměleckému dílu dodalo šmrnc. Tyto nepoužívané uličky měly výhodu v tom, že se nikdo nezajímal o jejich stav. Kdyby si dovolila udělat černou tečku na stěně v jídelně, vysloužila by si trest.

Ještě naposledy se rozhlédla, jestli ji někdo nesleduje. Bylo by jí fuk, kdyby to byl někdo, koho neznala a kdo neznal ji. Takový člověk by ji nesledoval. A dokud ji neznal jménem, neznamenal pro ni nebezpečí.

Všimla si jen několika hlav. Slyšela i jejich kroky, ale byly dostatečně daleko od ní, aby se mohla nepozorovaně proplížit ven. Jakmile si byla jistá, že kombinéza, do níž se před snídaní musela navléknout, splývá s bledou kůží, natáhla ruku před sebe a zatlačila na dveře.

Bála se, že bude zamčeno. Bylo hloupé nezamykat. Mohl sem kdokoli vtrhnout a všechny do jednoho je pozabíjet. Ale měla štěstí. Jako by i ten pán nahoře, k němuž občas mluvila, aby jí dal kolo, když byla celý rok slušná, chtěl, aby se šla trošku provětrat. Protáhnout si nohy, dopřát si několik hlubokých nádechů do úst. A možná i jedno dvě piva.

Přesně věděla, kam chce jít. Byla venku už několikrát – a to i bez dovolení, jako to bylo dnes –, a Olomouc znala lépe než své boty. Strávila na ulici pár let, prolezla snad všechny uličky, kde byla možnost získat teplé jídlo. Věděla o každé kebabárně, o každém fast foodu, o každém stánku s pečeným šivčím, jež se hned po tvarůžkové zmrzlině, kterou si půjčili z Loštic a už nikdy nevrátili, stalo tím nejoblíbenějším olomouckým unikátem.

Nerada vzpomínala na dny, kdy ji trýznil hlad a žízeň. Dokonce ani její sloní odvaha nebyla dostatečně velká na to, aby její tváře nesmočily slzy pokaždé, když stah žaludku zesílil. Pamatovala si na tu bolest, jako by ji prožívala sotva před pár okamžiky. Nedokázala zapomenout na to sucho v ústech, jež přímo volalo po doušku studené vody, která nebyla v kaluži nebo v měsíc používané pet lahvi s plísní na dně.

Automaticky si sáhla na břicho a olízla si rty. Ačkoli snídala – a nebylo to ani tak dávno, vlastně byla v řádku minut –, nedokázala se toho nepříjemného pocitu zbavit. Jako by se uvnitř ní znovu usídlilo to hladové zvíře, které s chutí sluplo každé sousto, jež se jí podařilo dostat skrze dávivé hrdlo. Jejím jediným štěstím bylo to, že se nebála zvratky zastavit. Po několika prvních týdnech už to pro ni ani nebylo nechutné, o další měsíc později návrat jídla z žaludku uvítala.