11. kapitola

577 37 29
                                    


Prošel sem středem města a mířil více k okraji. Procházel sem různými uličkami a sledoval okolí. Bylo tu spoustu malých i větších obchodů už to přeci bylo větší město než Doncaster. 

Jak moc mi chyběl domov. Různá má oblíbená zákoutí, potok na okraji Doncasteru kam sem chodil přemýšlet a kde jsme se se Zaynem tolik nasmáli. Když  to tedy ještě šlo. 

Pak nastal ten den, který bych nejraději vymazal z existence . 

Křik. Tma. Bolest.

O několik měsíců později jsem byl zavřený ve svém pokoji a jediný koho sem pustil k sobě byl Zayn. Jak jinak. 

Pomohla mi i jeho rodina, když sem přestal chodit do školy, ale zároveň sem potřeboval něco dělat. Musel sem začít myslet na něco jinýho v opačném případě bych určitě zešílel. 

Přečetl sem toho spousty. Jelikož Zayn se mnou předtím chodil do školy pomáhal mi vzdělávat se doma. Kromě domova a knihovny, která patřila jeho rodině sem nikam jinam nechodil.

Přemýšlel sem nad svým zpackaným životem, když sem si všiml, že už neprocházím kolem obchodů, ale kolem starých domů u kterých byl jasně znát zub času. Polorozpadlé neobyvatelné ruiny. Barevné grafity bylo to jediné co tu rozjasňovalo jinak tmavá zákoutí . 

Ani nevím proč sem šel stále dál. Nejspíše sem chtěl vědět jestli je to jen část města nebo jeho konec, kde jakoby vyprchal život. 

Nebylo tu nic. 

Žádné zvuky. Žádný řev dětí pobíhajících v ulicích . Šero, jelikož mezi baráky, pokud se jim ještě tak dá říkat, neprosvitovalo skoro žádné světlo. Doslova prázdno. 

Přede mnou přeběhla kočka a já leknutím nadskočil. 

Možná hledala jen potravu, možná někomu patří, možná ani sama nevěděla kde je. 

Až teď sem si uvědomil, že už musí být hrozně hodin. Ztracený v myšlenkách sem bloudil po městě a ani nevím kam sem vlastně došel. Věděl sem ale jedno. Vůbec se mi to tu nelíbilo. Trefím vůbec zpátky?! Zašmátral sem v kapse mikiny a z hrůzou sem si uvědomil, že jsem si nevzal mobil. 

Sakra. 

Prostě se otočím a vrátím se stejnou trasou kudy sem přišel. To bude nejlepší. 

Najednou se odnikud přede mnou vynořila postava celá v černém. Díval sem se dopředu a ignoroval sem ho. Alespoň sem se o to snažil. 

Ten člověk si mě prohlédl a zadíval se mi do očí. Sklopil jsem pohled a strčil ruce do kapes. Šel sem dál. Míjeli jsme se a já byl rád, že mě ten člověk ignoroval. 

Nepříjemný pocit mě ale sžíral dál. 

Kam sem se to ksakru dostal?! 

Slyšel sem jen svoje kroky, ale odmítl sem se otáčet za cizincem v černé mikině. Třeba zapadl do některé té ruiny v ulici. Doufal jsem v to.

Nepatrně sem zrychlil svůj krok a snažil se očima hledat něco jako konec téhle odporné díry. Měl sem pocit, že je ta ulice nekonečná. Nechtělo se mi moc zahýbat do těch dalších jelikož vypadali všechny úplně stejně. 

V tom sem za sebou uslyšel rychle se přibližující kroky. 

Chloupky na krku se mi zježili strachem a já začal utíkat jak mi to jen moje nohy dovolili. 

Ovládal mě strach i adrenalin a tak sem opravdu běžel stále rovně doufajíc, že až vyběhnu z této tmavé ulice  bude tam zase to životem pulzující město,  které sem nevědomky opustil a dostal se bůhví kam. 

Jenže jsem byl pomalejší. Neměl sem takovou kondičku a proto mě ten člověk doběhl a zatáhl za mikinu. 

" Kam si kurva myslíš, že jdeš chlapečku?! Myslíš, že bys mi utek jo? Řekni mi ty spratku, co tady děláš, kdo tě poslal ?! ", držel mě kolem krku a zlověstně se na mě díval. 

Myslí si, že mě někdo poslal? Bože, kam jsem se to dostal ? Byl sem v koncích. Netušil sem co mi ten člověk může udělat a já netušil jak reagovat. Byl to mladý kluk možná o něco starší než já. 

" Já .. já jsem " .. 

" Mluv ti řikám nebo se nedožiješ večera ".. 

" Jsem tu ve městě nový, netušil sem kam jdu jen sem se procházel městem .." zachraptěl sem a věděl sem, že z tohohle se jen tak nedostanu. Chtělo se mi hrozně brečet, nohy mě bolely jak jsem běžel a teď teď mě tu nějakej kluk v černý mikině zabije jen tak. 

Musel by se stát jedině zázrak.

" A ti mám jako kurva věřit?! " nenechal mě domluvit a shodil mě na zem.

Sedl si na mě a ruce mi přiložil k hornímu lemu mikiny. 

" Nemám u sebe žádné peníze, ani telefon , nemám nic co bych vám mohl dát .. pusťte mě prosím, nikomu nic neřeknu , přísahám jen ..! "..

"To si doprdele piš, že nikomu nic neřekneš protože tě .." 

To už ale nestačil říct. 

Jen sem viděl jak ho někdo ode mne odtrhl a vrazil mu tak, že upadl kousek vedle. 

" Řekl ti snad, že ho máš pustit ty hajzle "! , vykřikl ten dotyčný a mlátil do něj hlava nehlava. 

" Harolde nech ho nebo ho zabiješ ", ozvalo se vedle mě a já zaostřil na hnědovlasýho kluka, který mu spěchal na pomoc. 

Snažil sem se posadit a složil kolena k sobě.  

" Hej mladej si v pořádku? " , ozvalo se vedle mě a já se zadíval do medových očí nově přicházejícího a pak zase před sebe.

Byl jsem doslova paralyzovaný. Dobře sem si uvědomoval, že sice neumřu ale i tak sem měl pocit, že se nemůžu vůbec pohnout. 

" Je totálně vyděšenej  a není se čemu divit, ty máš vždycky tak debilní otázky Side " , ozval se další příchozí a já furt neřekl ani slovo. 

Za sebou sem slyšel kroky a cukl sem sebou, když se ke mě sklonila další osoba. 

Dotyčný mě pohladil po rameni a já  se podíval přímo před sebe. 

Spatřil sem známé zelené oči, které mě vyděšeně pozorovali. Svázané kudrnaté vlasy, a vráska uprostřed čela. Nikdy sem si nemyslel, že ho uvidím tak rád.

" Harry?!" .. 







You've reached the end of published parts.

⏰ Last updated: Oct 28, 2019 ⏰

Add this story to your Library to get notified about new parts!

Newfound happinessWhere stories live. Discover now