3. kapitola

646 67 8
                                    

Otočil jsem se a spatřil nějakého kluka ležícího u auta kousek od nás. Instinktivně sem k němu vyběhl a nechal zírajícího Liama na místě.

„Jseš v pohodě brácho?“, natáhl jsem k němu dlaň a vůbec sem si neuvědomoval jak stupidně to vyznělo. 

„Vypadám snad na to, že sem v pohodě? Myslíš si, že se tu válím jen tak pro zábavu?“, vyštěkl, zvedl hlavu a podíval se mi tvrdě do očí , ale mé pomocné dlaně si nevšímal. 

Nevím co se v tu chvíli stalo, ale byl to pocit, který sem nikdy nezažil. Pocit, jakoby se vše kolem mě najednou zničeho nic vyplo jedním tlačítkem. Žádný ruch kolem, všechno se v jediném okammžiku zastavilo. On/Off. Nic sem neslyšel, neviděl. Jen ty dvě hříšně modré oči barvy letního nebe. Azurové..dočista.

Nevím jak dlouho sem se do nich díval, ale měl sem pocit, že už v životě nemůžu spatřit nic krásnějšího. Jeho dlouhé řasy se zatřepetaly a já si uvědomil, že na mě asi mluví .

„ Hej, seš tam ? Zamával mi dlaní před obličejem a zakroutil hlavou, když jsem ještě hodnou chvíli nereagoval. 

Snažil se odpíchnout rukama od země, ale pokaždé znovu spadl na zadek. Automaticky jsem se k němu sklonil a podepřel sem jeho tělo, abych ho mohl zdvihnout. 

„Zbláznil ses ? Ihned mě pusť! Zvládnu to sám !“ , vztekal se a bránil, ale já ho nebral v potaz. Bylo jasné, že má bolesti, protože mu to bylo vidět v obličeji pokaždé, když se pokusil zvednout. Přitiskl jsem si ho těsně k sobě a v tu chvíli jsem si uvědomil jak je oproti mě maličký. Pomalu sem ho spouštěl na zem, abych vyzkoušel jak to jeho nohy zvládnou , ale stále se nedotýkaly země. Ten kluk mi byl sotva po ramena. Teda... to bych přeháněl, ale byl rozkošně maličký. 

Posadil sem ho zpátky do sedačky a opřel si ruku o rám auta. Vypadal spíš naštvaně, než že by se přemáhal mi poděkovat. 

„Víš tady v Kensingtonu, umí lidé slušně poděkovat a ..“..

„Děkuji“, přerušil mě a vzhlédl. Rozhodil rukama a zakroutil hlavou. „ Promiň, že sem byl tak neurvalý, ale nemám dnes dobrej den a asi sem si ho potřeboval na někom vybít“, pousmál se a jeho oči taky. 

Možná by bylo lepší se do nich nekoukat. Měl sem pocit, že mě táhnou někam daleko a já netušil, jestli se mi to má líbit nebo ne. „Každej má někdy špatnej den, jsem na tom stejně jako ty. Dneska je jeden z těch příšerných dnů, na který nikdy nezapomeneš“, zašklebil sem se a ukázal palec dolů. 

Uvědomil sem si, že sem se ho já blbec ani nezeptal co se mu vlastně stalo, ale než sem se stačil nadechnout k otázce , zavolal na mě Liam na kterýho sem dočista zapomněl.

„Hej Harry budeš mít skluz a máti tě zabije, pohni tím svým zadkem ať můžeme večer vyrazit nebo dostaneš zaracha a nemysli si, že tě budu dostávat ven skrz garáž jako minule, kdy mě málem sežrala ta vaše přerostlá kočka! Dlouho mě k Vám nikdo nedostane!“, bručel a já se obrátil zpátky k neznámému klukovi, který nevybíravě civěl na Liama a bylo vidět, že se mu chce hrozně smát dle jeho cukajících se koutků.

Fascinovaně sem se zahleděl na jeho profil. Ucukl jsem rychle pohledem, když se na mě otočil. „Měl bys jít, ať to ten chudák nemusí znova absolvovat“ , usmál se na mě a já mu musel úsměv opětovat. Jeho úsměv mu obličej doslova rozzářil. Ze zamračeného kluka se náhle stalo usmívající se sluníčko.

„ No ..huh..jasně , už fakt musím“, zamumlal jsem a odlepil se od auta.

„Ještě jednou děkuji a ..ahoj“ , pousmál se a nadzvedl obočí, když sem se stále neměl k odchodu.

Newfound happinessWhere stories live. Discover now