Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

1. Kapitola: Dopis

Jaro už bylo téměř u konce své vlády a pomalu se začínalo ozývat léto. Louka hrála všemi barvami a to jen díky květinám, které se skvěly v zelené trávě jako zářivé hvězdy na noční obloze. Luční kvítí rozsévalo vůni do všech stran. I obloha dnes byla jasná, nebyl na ní skoro žádný mráček. A když už se nějaký objevil, byl bílý jako sníh a usmíval se na zářící slunce, které příjemně hřálo všechny okolní kopce. Nebylo tedy divu, že mnoho lidí vyšlo ven ze svého obydlí a vydalo se prozkoumávat všechny přírodní krásy, které jen hrabství Blooden v tuto roční dobu nabízelo.

Louky na kopcích okolo vesnice, která byla Zámečku nejblíže a říkalo se jí proto Zámecká, byly plné motýlů a sladce voněly. Jak už jsem řekla, mnoho lidí se vydalo těmto vůním vstříc. Mezi nimi byla i krásná mladá žena v bílých šatech s červenými kytičkami. Perlová čelenka zdobila její po ramena dlouhé rezavé vlasy, které se jemně pohupovaly v teplém vánku. Její tvář už nebyla tak bledá jako na začátku jara. Teď už měla líce zdravě růžové a na tváři jí často pohrával malý úsměv, jejž jste na začátku jara mohli jen stěží spatřit.

Dívka klečela v trávě a trhala kopretiny, které poté splétala do věnečku. Přitom vzpomínala na to všechno, co se během posledních měsíců událo. Ač se to i jí samé zdálo neuvěřitelné, při všech těch vzpomínkách jí na rtech pohrával malý úsměv. Když se teď tak dívala na všechny události s větším odstupem, už v nich neviděla tak velkou hrůzu a děs, který v ní vzbuzovaly tenkrát. Teď už se nebála. Věděla, jak se věci mají a dokonce už i chápala mnohá krutá rozhodnutí svého manžela. Manžela...

Na toto oslovení však ještě stále nepřivykla. Bylo to zvláštní, když o Augustinovi přemýšlela právě takhle. V mnoha ohledech ho jako svého manžela vnímat nedokázala a měla neblahé tušení, že to snad ani nikdy nedokáže. Musela sice uznat, že jejich vztah se v mnohém poněkud zlepšil, ale rozhodně se z nich nestali přátelé. Avšak ve většině situací už spolu dokázali normálně hovořit a popřípadě spolu i něco řešit. Nebála se už ani jeho, ani toho, že by ji uhodil. Ovšem i po těchto několika krocích, které mezi sebou učinili, neměla pocit, že by si byli blíž. Možná ze začátku se to tak jevilo, protože už mezi nimi nebyla žádná tajemství, ale jejich vztah se zastavil na tom jednom místě a oba, hrabě i hraběnka, odmítali dělat další kroky vpřed.

Ale snad to bylo způsobeno i mnoha dalšími okolnostmi. Hrabě byl možná právě takhle spokojený a nepotřeboval se se svou nynější manželkou více sbližovat. On sám totiž už jednou ženatý byl a to s urozenou dívkou jménem Levandule. Ta však byla již od svého narození těžce nemocná a při porodu svého prvního dítěte tragicky zesnula. A hrabě, který ji tak vroucně miloval, se s tím nikdy nedovedl vyrovnat, což byl také důvod, proč se o pět let později oženil s mladou venkovskou dívkou Afroditou. Jeho milovaná hraběnka Levandule a nynější hraběnka Afrodita si totiž byly svým vzhledem k nerozeznání podobné.

„Možná bysme už měly jít!" ozval se náhle nějaký hlas, který vytrhl rusovlásku z přemýšlení. Zvedla hlavu a podívala se přes louku k hnědovlasé dívce ve fialových šatech, která k ní mířila s věnečkem pampelišek v ruce. Afrodita nepatrně přikývla a zvedla se z trávy. Zapletla do svého kopretinového věnečku poslední květinu a poté si ho posadila na hlavu, k bílým šatům ladil dokonale.

„Možná," odvětila zrzka, „a bychom, Kat, ne bysme," opravila ji s malým úsměvem a brunetka otráveně protočila oči.

„Aspoň tady mně dej pokoj!" odsekla a narazila si na hlavu svůj pampeliškový věneček, div se nerozpadl. „Když už mě s tím pořád votravuje Normice, tak bys mi mohla dát svátek aspoň ty!" řekla a Afrodita se na ni jen omluvně pousmála.