Cool

8 | Jen vzduch

Kupodivu jsem nakonec nebyl rád, když se u mě v sobotu odpoledne stavil Kyle. Rád jsem ho viděl, ale nebyl jsem z akce tak špatný, jak jsem si myslel, že budu. A neodnesl jsem si díky bohu ani kocovinu. Když jsme spolu vypracovávali úkol z chemie, byl jsem mimo. Neustále jsem se musel v myšlenkách vracet k předchozí noci. Ukázat svou dobrou stránku znamená ukázat slabost. Nebyla zrovna ta slova Jasonovým doznáním? Nepřiznal tím, že byl ve skutečnosti dobrý, ale choval se zle, aby nevypadal jako slaboch? A ta jeho píseň? Byla plná emocí. Tak moc, že nemohly být hrané. Mohlo to tedy znamenat, že chtěl, aby někdo sejmul jeho masku a poznal, jaký byl ve skutečnosti? Nebo jsem nad tím jen až moc přemýšlel a hledal jsem v maličkostech něco, co v nich ani nebylo?

Když Kyle odešel, strávil jsem zbytek víkendu zejména ve svém pokoji. Co chvíli jsem bral do ruky sešit o panu Cool a zaznamenával jsem další a další teorie, které mi snad mohly pomoct něco vyřešit. A občas jsem se opravdu cítil jako idiot. Některé věci, které mi přicházely na mysl, byly skoro science-fiction. Zaměřil jsem se na to tak moc, že jsem začínal blbnout z vlastních myšlenek.

Nedělní večer jsem zůstal sedět na parapetu okna a nerušeně jsem vyléval svůj zmatek a frustraci na papír v podobě strohých básniček.

Maska jako ulita na tváři,
ale oči toho až moc odráží,
když jsi člověk jako já,
proč jsou chladná slova tvá?

Tak zněla jedna z nich. Byly prosté a scházel jim zápal skutečného umělce. Ale mohl jsem skrz ně vyjádřit, co jsem se cítil a co se honilo mou hlavou. A pak je uschovat neviděné a nepoznané okolním světem. Bylo zřejmě snazší některé věci skrývat.

V pondělí jsem vstal nezvykle brzy. Nedokázal jsem dospat, byl jsem pohlcen tím, jak jsem se mohl dostat k Jasonovi blíž. Bylo zvláštní, jak pevně jsem se dokázal upnout k jedinému úkolu, který se zdál být nesplnitelný. A možná to bylo právě tím, že se jevil jako nesplnitelný. Byl opravdovou výzvou. A když mi několik činů pana Cool napovědělo, že by se k němu dalo opravdu dostat blíž, získal jsem naději, jíž se nedalo jen tak zříct.

Do školy jsem dorazil za zpěvu ptáků. Když jsem se posadil na jednu lavičku před ní, zjistil jsem, že jsem spěchal až moc. Výjimečně jsem se ani nenasnídal a do začátku vyučování zbývala půl hodina. A tak jsem jen čekal. Ale na co vlastně? Co tak výjimečného se mohlo stát, co tak významného jsem mohl udělat, až se Jason objeví? Během víkendu jsem zřejmě přesvědčil sám sebe, že byl přístupnější, než doopravdy byl. Došel jsem k závěru, že se mohl stát otevřenějším a upřímnějším. Proč by ale věřil zrovna mně? Nebyl jsem krásná dívka z jiné školy, nebyl jsem populární, výjimečný ani extra zajímavý.

Z pochybovačné roztržitosti mě vytrhl zvuk přijíždějící motorky. Věděl jsem, co znamenal a odlepil jsem oči od země, abych viděl Jasona přijíždějícího na malé, školní parkoviště. Bylo o něm veřejně známé, že měl o rok odklad a vzdělání začal později, proto si jako jeden z prvních stihl udělat i řidičák.

Vstal jsem, i když jsem si stále nebyl jistý, co jsem se vlastně chystal udělat. A dřív, než stihl uklidit helmu do kufru pod sedadlem a strčit si klíčky do kapsy, byl jsem mu nablízku. Cítil jsem, jak se mě opět chopila nejistota. Ve vlastních představách jsem si všechno maloval až moc růžově a snadně, ale realita mohla být docela jiná.

Když se vydal ke škole, všiml si mě, a tak jsem opatrně zvedl jednu ruku a zamával. Vzápětí jsem ale zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Začal předstírat, že mě neviděl. Prošel kolem mě bez toho, aby mi věnoval jakoukoliv pozornost a ve tváři se mu nepohnul ani jediný sval. Zase jsem byl jen vzduch.

Jako opařený jsem se vrátil zpět k lavičce, kde jsem se rozhodl čekat na Kyla. Měl jsem se víc zaměřit na to, jak se k Jasonovi chovat a méně na odhalení jeho tajemství, která možná ani neměl. Byl jsem vážně blbec, když jsem doufal, že všechno půjde jako po másle. Slíbil mi účast na akci, nic víc. Nemusel se se mnou bavit, nebylo jeho povinností mě zdravit nebo se mnou dokonce zapříst konverzaci.

Kyle se objevil zakrátko. Jako vždy byl neupravený a vypadal ospale. Musel dlouho do noci sedět u počítače.

„Ahoj," pozdravil jsem jej s co nepřesvědčivější veselostí v hlase, když jsem se k němu připojil při vstupu do školy.

Opětoval mi pozdrav a protáhl se. „Jsem úplně mrtvý," vydechl.

„Vypadáš tak," ujistil jsem jej.

„Tak to díky, kámo," uchechtl se. „Jak to vlastně jde s Jasonem?"

„Zkusil jsem ho zase dneska oslovit, ale nic." Cítil jsem se provinile, že jsem mu neřekl o párty a mé účasti na ní. Takové věci bych mu normálně nikdy netajil a byl jsem si jistý, že pokud by se to někdy v budoucnu dozvěděl, zuřil by.

„To je na prd," shrnul. A těch pár slov bylo skvělým vyjádřením všeho, co se dělo.