Cool

18 | Ukážu ti jiný svět

Klouzal jsem očima po okolí a každým okamžikem jsem se víc a víc utvrzoval v tom, že to musel být jeho pokoj. Místnost byla vymalovaná na černo, což celému pokoji dodávalo temný vzhled. Nejblíž dveří byla manželská postel s dřevěným rámem a rudým povlečením, ale zbytek byl zaplněn množstvím nábytku. Bylo ho víc, než kolik by měl normální kluk potřebovat. Dokonce jsem zaznamenal dvě šatní skříně a věšák, na kterém bylo několik kožených bund. Některé se cvočky, jiné s nápisy a znaky. Závěsy byly zatažené a stěny na mnoha místech pokryté plakáty polonahých holek ve všemožných polohách.

Možná se rozhodl spát jinde. Uklidňoval jsem sám sebe v duchu, když jsem se vydal k jedné ze skříní a otevřel jsem ji. Většina oblečení uvnitř byla tmavá a já se nedivil. Snad nikdy jsem neviděl Jasona nosit něco světlého. Nakonec se mi podařilo najít černé tričko a kraťasy na tkaničku. Za zavřenými dveřmi jsem se rychle převlékl a neohrabaně jsem složil své oblečení, které jsem nechal vedle postele. Utáhl jsem tkaničku kolem svého pasu. V jeho šatech jsem plaval, ale byly pohodlné.

Pak jsem se jen natáhl na kraj postele, zády ke dveřím. Stále jsem byl tak nervózní. Po chvíli jsem zaznamenal zavrzání dveří a kroky. Následovalo zhasnutí, zašustění a druhá strana postele se prohnula pod tíhou dalšího těla.

Mé zorničky se rozšířily. „Ty tu budeš spát?" vyhrkl jsem.

„Jo," zněla suchá odpověď, „ale nemusíš se bát, heterouši, ani se tě nedotknu." Jeho tón byl kousavý.

Zaváhal jsem. Stále jsem byl hodně opilý a nutilo mě to k upřímnosti. Chtěl jsem všechno vyložit na stůl, vyříkat si to. Nechtěl jsem, aby to bylo tak divné. Připadal jsem si pak zahnaný do kouta. „Proč sis myslel, že jsem na kluky?" zašeptal jsem do ticha.

Nějakou dobu otálel. Pak se ale přece jen místností rozezněl jeho hlas: „Bavil ses se mnou o pocitech. Skládáš básně, jsi přecitlivělý a snažil ses ke mně dostat, co jsem si měl myslet?"

Pevně jsem stiskl víčka k sobě. Když to říkal, znělo to opravdu logicky a mně bylo trapně. „Omlouvám se, Jasone."

„Moje chyba," ozvalo se v odpověď. „Proč jsi mě hned neodstrčil, když jsem tě políbil?"

Po mém zátylku přejel mráz. To bylo něco, na co jsem se snažil ptát i sám sebe, ale řešení jsem nenacházel. Jako by šlo o nějakou hádanku. „Myslím, že... to bylo příjemné," zašeptal jsem. A sám jsem nevěřil tomu, co jsem vypouštěl z úst.

Postel se znovu otřásla a já poznal, že se Jason otočil. „Myslíš si, že je špatné mít něco s klukem?"

„Ne!" vyhrkl jsem okamžitě. Opravdu jsem nebyl homofob a nikoho jsem nesoudil, takový jsem nebyl a nechtěl jsem být.

„Tak čeho se bojíš?"

Ta otázka byla tak jasná a zřetelná. A děsila mě. „Nechápu, o čem to mluvíš," pokusil jsem se dělat hloupého.

„Nedělej ze sebe debila, dobře víš, o čem je řeč," nenechal se ošálit, „když ti to bylo příjemné a nevidíš na tom něco špatného, proč mi připadá, že toho lituješ?"

A pak se to stalo. Všechno, co jsem cítil, získalo podobu myšlenek a přelilo se do slov. „Protože tomu nerozumím, chápeš?!" zvýšil jsem hlas. „Jsem poprvé opilý a zmatený! A připadá mi, že ty mě tady chceš soudit! Dal jsi pusu klukovi, a přitom jsou tu všude plakáty holek!"

Zasmál se. Jen tak, klidně a pobaveně. Jako by mu to, co jsem říkal, připadalo vtipné. „Vždyť jsme o tom už mluvili," odvětil, „poznal jsi, že jsem něco skrýval, že jsem měl tajemství. Tak tady to máš. Mám masku. A maskuji i to, že nejsem na holky. Je to tak těžké pochopit?"