Cool

19 | Jako dřív

Bolestivé tepání spánků připomínalo jehly, které se mi snažily dostat do hlavy. V ústech jsem měl sucho a v žaludku jako by se mi usadilo kamení. Takže taková byla kocovina? I když jsem byl už nějakou dobu vzhůru, neotvíral jsem oči. Zůstával jsem napůl omámený sny za zavřenými víčky. Přesto jsem si uvědomoval sám sebe. A věděl jsem, že jsem na tom mohl být i hůř.

Kyle mi vyprávěl o tom, jak se v patnácti poprvé opil. Popíjel se svým starším bratrancem, který měl s alkoholem už notné zkušenosti a mladého blonďáka ožral tak moc, že celý následující den zvracel. Já na tom nebyl tak zle. Tak proč jsem nechtěl otevřít oči? Ach, jistě. Protože tam byl Jason. Ale nemohl jsem donekonečna oddalovat nutné.

Vybavoval jsem si noc. Útržek za útržkem, střípek za střípkem. A všechno na mě doléhalo velmi tvrdě. Nevěřil bych, že jsem vůbec kdy mohl něco takového cítit. Cítit vzrušení a slast, když jsem líbal muže. Bylo se mnou něco špatně? Nikdy jsem neměl pocit, že by mě přitahovaly osoby stejného pohlaví. Nerozuměl jsem tomu. Bylo by snadné prohlásit, že za to mohl alkohol. Že se prohnal mým tělem jako vlna a zboural vše, co mu stálo v cestě, a to včetně mé orientace. Ale lhal bych. Nejednalo se o úlet pod vlajkou alkoholického opojení. Přitahoval mě někdo, o kom jsem nemíval valné představy. Jak jen mohlo být něco takového možné?

Konečně jsem donutil sám sebe otevřít oči. V místnosti bylo ještě šero. A když jsem pohlédl na Jasonovu tvář, s úlevou jsem zjistil, že ještě spal. Byl rozcuchaný a ústa měl pootevřená. Při pohledu na ně jsem si nemohl pomoct, musel jsem si znovu vybavit, jaký pocit ve mně vzbudily. Bylo to jako rána pěstí. Chopila se mě panika a v očích mě zapálily slzy. Neměly původ v bolesti, strachu ani lítosti. Byly zrozeny čirým zoufalstvím.

Když jsem se naklonil přes kraj postele, kamení v mém žaludku bylo vystřídáno vodou. Přece jen mi bylo částečně na zvracení. Ve svých kalhotách jsem nahmatal mobil a vytáhl jej. Hlásil, že bylo krátce po šesté ráno.

Zhluboka jsem se nadechl. Jednak abych potlačil zvracení, ale také abych si dodal odvahy. Co možná nejpomaleji jsem vylezl z postele. Má hlava začínala třeštit čím dál víc a žaludek se vzpouzel. Dávaly mi jasně vědět, že se jim mé jednání nelíbilo. Já si ale nemohl pomoct. Když jsem se postavil na nohy, zkontroloval jsem, že Jason stále klidně oddechoval. Pak jsem se spěšně a ve vší tichosti převlékl a jeho oblečení jsem nechal na nočním stolku. Naposledy jsem se na něj podíval. Věděl jsem, že nebylo etické jen tak zmizet a nedat nic vědět. Ale musel jsem se vypařit. Nemohl jsem s ním o čemkoliv mluvit. Nejdřív bylo potřeba, abych si všechno patřičně srovnal.

Když jsem opustil pokoj a zdolal schody do přízemí, udeřil mě do nosu pach alkoholu. V ten moment jsem se musel hodně držet, aby se můj žaludek neobrátil naruby. Spěšně jsem odemkl a opustil dům. Doufal jsem, že nebyl takový problém, že jsem nechal odemčeno.

Čerstvý vzduch by mi jistě ulevil, kdyby nebylo pohybu, který jsem na něm vykonával. Každý další krok byl jako mučení. Soustředil jsem se jen na chůzi a vzhledem k tomu, jak mi bylo zle, jsem se dokázal zaměřit na tu jedinou činnost.

Doma jsem si napustil půllitr vody a zapadl do pokoje, který skýtal přístřeší pro můj zmatek. Vymrzlý z venku, znavený z vlastních činů i dlouhé noci jsem radostně vítal teplé peřiny a bezpečí domova.

Bylo mi úlevou, když jsem začal upadat do říše spánku. Zapomínal jsem při tom na nevolnost, zato jsem ale neunikal myšlenkám míseným se vzpomínkami.

„Zmiz, magore."

To byla první slova, která jsem od Jasona slyšel. Ano, byl jsem skutečně magor, když jsem se rozhodl vytrvat a zamotal jsem se do věcí, do nichž jsem neměl.

„Vážně mě chceš poznat?"

Odpověděl jsem, že ano, když se ptal. Protože jsem chtěl. Jen mi tehdy uniklo, jak se hranice mezi úkolem a city začala smazávat. Nalhával jsem si, že šlo jen o sázku. Jak jsem mohl? Jako bych se snad neznal. Neznal? Přesně tak. Neznal jsem se. Věděl jsem, jak pro mě byly emoce důležité a do jaké míry se mnou dokázaly zamávat. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bych si mohl přát líbat kluka. Navíc někoho jako byl pan Cool.

„Budeš spát tady. Vím, jak na kocovinu."

Nevěděl jen jak na kocovinu, ale také jak na mě. Propadl jsem se do něčeho, čemu už nebylo úniku. A když jsem cítil Jasonovy prsty ve svých vlasech, když mě líbal na krku a říkal, že si všechno zopakujeme, zjistil jsem, že už jsem nemohl být jako dřív. Nic už nemělo být jako dřív.