Cool

10 | V bunkru

Domů jsem dorazil s neobvykle dobrou náladou. Rodiče seděli v kuchyni a i když mezi nimi panovala napjatá atmosféra, nehádali se. Toho jsem využil a oznámil jsem jim, že se za mnou večer staví kamarád kvůli škole. Jakmile šlo o učení, nevyptávali se. Po tom, co jsem navštívil Jasonův dům, jsem usoudil, že jsem jej nechtěl vodit k sobě. Navíc jsem opravdu nestál o to, aby zaslechl nějakou z hádek, které u nás byly na denním programu. Řekl jsem proto rodičům, že budeme s kamarádem ve stromovém bunkru na zahradě. Ten se nacházel v koruně staré třešně vzadu na dvorku. Byl poměrně zašlý a moc často jsem do něj už nechodil. Ale pro takovou příležitost mi připadal jako zcela relevantní volba. V rychlosti jsem si udělal práci do školy na další den a v obýváku jsem prolezl sekretář, dokud jsem nenašel baterku. Ačkoliv v osm bylo ještě světlo, netušil jsem, kdy se Jason hodlal vrátit domů. Od něj se dalo čekat prakticky cokoliv.

Několik minut po osmé se dole rozezněl zvonek. Spěšně jsem vstal a strčil do kapsy baterku, načež jsem seběhl ze schodů. Matka byla ještě dole a když jsem spatřil, že stihla Jasonovi otevřít, projela mnou nepříjemná vlna. Tohle není dobrý! Měl jsem oprávnění se bát. I když se mnou rodiče příliš nekomunikovali, rozhodně by se jim nemohlo líbit, že jsem se bavil s grázlem.

„Dobrý večer, madam," usmál se pan Cool nenuceně a ve vší zdvořilosti, čímž mi udělal v hlavě další zmatek. Takže ve škole ledový král a před dospělými slušňák?

„Dobrý večer," oplatila mu úsměv matka. „Tebe jsem se Samem ještě neviděla-" začala, ale já ji raději včas přerušil.

„Budeme s Jasonem venku, mami." Protáhl jsem se kolem ní.

„Dobře, zlato. Kdyby něco, přijďte." Bylo nepřehlédnutelné, jak zaujatě se na mladíka dívala. A bylo mi to nepříjemné.

„Jasný," odkývl jsem zrychleně a zabouchl jsem dveře. To bylo divnější, než jsem si přál. „Madam?" obrátil jsem se na Jasona s pozvednutým obočím.

Opět zchladl, jako by mu na tváři před okamžikem vůbec nezářil úsměv. „A jak jsem ji měl asi oslovit? Čubko?"

Ano, rozhodně jsem se s ním nemohl o takových věcech vybavovat, na to byl až příliš ironický.

„Pojď za mnou, prosím," požádal jsem jej, než jsem se vydal za dům k bunkru. Stále mi to všechno připadalo nereálné. Jak jsem jej mohl dohnat k tomu, aby mě večer navštívil jen tím, že jsem se zajímal o to, jaký byl? Nedávalo to smysl, jako by v tom něco nehrálo. Nemohl se třeba chystat mě nějak ztrapnit?

Dovedl jsem jej až k závěsnému žebříku, který se snášel hned vedle záhonku s růžemi. Nahoru to byl jen kousek. Když jsem vylezl až do domku, počkal jsem, než vystoupal i on.

„Dost divné místo na schůzku," podotkl, když se usadil do tureckého sedu naproti mně a sundal si koženou bundu. Bylo teplo, takže jsem se tomu nedivil. A nepřekvapilo mě ani to, že měl pod ní předražené značkové triko.

„Je tu klid," odvětil jsem mu jednoduše. Bunkr pod naší vahou lehce zavrzal, ale držel. Otec ho stavěl svědomitě, když mi bylo dvanáct. Moc jsem po něm tehdy toužil.

„Jsi jako děcko, magore." Pokud chtěl být stále tak kousavý, proč vůbec přišel?

Já jsem jako děcko, nebo ty jsi jako stařec? Poznamenal jsem v duchu, ale neměl jsem odvahu vyslovit to nahlas.

„Pokud o čemkoliv, co ti řeknu, budeš někde vyprávět, připrav se na smrt," pokračoval ledovým hlasem v mluvení, „a uděláme to jednoduše. Odpověď za odpověď. Na něco se zeptáš, já odpovím. Pak se prohodíme, jasný?"

„Proč?" nechápal jsem.

„Musím na tebe mít taky nějakou páku," vysvětlil suše a bez většího zájmu. Pak se ale naklonil blíž. „Je tvoje matka svobodná?"

Došlo mi, že už začal. A prvními slovy mě dokonale vyvedl z míry. Do hlasu se mu vetřel laškovný podtón, který mě vyděsil. Bylo divné, že někdo z mé školy snad chtěl vyjet po mé matce. „Je vdaná," vyhrkl jsem překotně, abych se co nejdřív zbavil představy, která se mi vetřela do mysli. Naskakovala mi při ní husí kůže.

„Škoda," uchechtl se. Skutečně chtěl vést diskuze na taková témata? Možná nebyl nejlepší nápad, že jsme se sešli.