Cool

11 | Prolomení ledů

Přinutil jsem se zachovat klidnou tvář. Ale nebylo to snadné, v přetvářce jsem nikdy nevynikal. „Proč jsi se rozhodl sem dnes přijít?" otázal jsem se a ztišil hlas. Dokud jsem měl možnost se ptát, chtěl jsem být co možná nejdůvěrnější.

Z jeho výrazu vyprchala všechna koketnost. Jednou rukou se zapřel o prkna za svými zády. „Nevím. Asi mě zaujalo, že ses rozhodl ve mně vidět něco, co většina lidí přehlíží."

„Takže jsi opravdu uzavřený a osamělý?"

„To už je další otázka," poznamenal varovně. „Teď jsem na řadě já. Proč jsi jako první chtěl vědět, co bych si vybral za superschopnost?"

To byl dobrý dotaz. Horší to bylo s nalezením odpovědi na něj. Respektive s tím ji vyslovit, protože jsem cítil, proč jsem se tak rozhodl. „Přání říkají hodně o člověku. Můžeš se ptát na něčí minulost, můžeš se ptát na rodinu nebo na přátele. Ale nejvíc ti toho podle mě řekne to, po čem každý touží a co si vybírá. Protože v tom se odráží všechny aspekty jeho života." Ošil jsem se. Bylo znepokojivé, jak na mě zadumaně hleděl, a tak jsem raději pokročil dál. „Jak už jsem se ptal, ty jsi teda opravdu uzavřený a osamělý?" Bylo bizarní klást takové dotazy školní celebritce. Ale opravdu mě to zajímalo.

„Ano," přitakal bez rozmyslu. Jeho pohotovost vyrážela dech. Ani na moment se nad odpovědí nezamyslel, přesně věděl, co říct. A to mi dalo znát, že byl opravdu upřímný. „Co je tvoje největší slabost?"

Rozhovor začínal být hodně na tělo. Ale když jsem se do něj jednou pustil, nemohl jsem vycouvat jen proto, že se ptal na věci, na které se mi nechtělo odpovídat. „Moje slabost je prostě to, že jsem slaboch. Snadno slevuji ze svých názorů, cítím se neviditelný, snadno se nechám ovlivnit a neumím se jen tak za něco a někoho postavit." Hrdlo se mi svíralo, když jsem se doznával k věcem, za které jsem se opravdu styděl. „Proč nikdo kromě tvé party na škole neví, že skládáš a zpíváš?"

Odvrátil tvář na stranu. Trefil jsem se do černého a narazil na něco, co mu rozhodně nebylo po chuti vysvětlovat. „Hudba jsou emoce. A já nemám rád emoce. Dělají ve všem akorát bordel a ten je zkurveně protivný. Ty snad nemáš něco, do čeho si vyliješ pocity, ale nechceš, aby o tom veřejnost věděla?" A zase tam byl. Jako když jsem ho viděl zpívat. Pan Cool se vytratil a jeho místo zastoupil obyčejný kluk. Kluk, který sám sobě dovoloval cítit.

Když jsem se na něj díval, neubránil jsem se lehoučkému úsměvu. A poznal jsem, proč přišel. Přišel, protože se chtěl bavit o citech. Nebylo mu příjemné o nich hovořit, ale dostat je ze sebe bylo přece jen úlevné a polehčující. Ten pocit jsem znal. „Mám, píšu básně," otevřel jsem se mu. Připadalo mi, že to bylo rozumné. On se otevíral a já bych měl taky. A náhle se mi jevilo tak přirozené být k němu upřímný. Protože dal najevo, že cítil. Ukázal svou lidskou stránku a já už neměl pocit, že jsem byl s kusem tvrdé žuly.

Doklouzal očima zpět k mé tváři. V přicházejícím šeru se zdály být tmavší, než ve skutečnosti byly. A konečně zapadaly do jeho charakteru. Byly oknem do jeho duše, které ukazovalo vše, co obvykle skrýval za důkladnou maskou. Ta ale začala tát a to, že se tak stalo v mé přítomnosti, mi dávalo pocit pýchy a hrdosti. „Skutečně?"

„Neměl bych se teď ptát já?" povytáhl jsem obočí. Jeho přítomnost už mi nepřipadala jako svěrací kazajka. Vlastně jsem se s ním po boku začínal cítit dobře.

„Ser na to," mávl rukou a smázl tak ze stolu pravidla hry, která sám vytvořil.

Přikývl jsem. Beztak byl rozhovor na principu jedné otázky a jedné odpovědi příliš strojený. „Ano, skutečně," přitakal jsem.

„A řekneš mi nějakou?" Znovu se naklonil blíž a já měl možnost cítit jeho vůni. Byla tvrdá a dravá. Jako silný pouštní vítr. Jako by i ona byla součástí masky, kterou nosil.

Z nějakého důvodu jsem ucítil, jak mé srdce poskočilo. Co to mělo jen znamenat? Nadechl jsem se. Tohle bylo poprvé, kdy jsem měl někomu říct něco ze své tvorby. A vzhledem k tomu, jsem slyšel jím složenou píseň, by bylo nevhodné odmítnout. „Ale nesmíš se smát."

„Nebudu," ujistil mě. Nevzdaloval se. Stále zůstával blíž, než by měl být.

Nedokázal jsem se pořádně soustředit, a tak jsem zavřel oči. Stále jsem jej cítil, ale už jsem jej neviděl a to mi dalo možnost se víc uvolnit. A pak jsem konečně otevřel ústa. Rozhodl jsem se podělit o jedno ze svých tajemství uschovaných v šuplíku s někým, koho jsem sotva znal a koho jsem dlouho považoval jen za rozmazleného egoistu. Jaká ironie osudu.

„V noci máš hvězdy na tváři,
a měsíc tvůj úsměv ozáří.
Vítr čechrá tvé kadeře,
když za sebou zavíráš dveře.

A já jsem opět sám,
prázdný jak bez obrazu rám,
v mém srdci jsi zapálila supernovu,
ale chceš to zkusit s jiným znovu."

Ty prosté dvě strofy jsem ze sebe vysypal tak rychle, jak jsem byl schopný. Až když jsem ze sebe dostal poslední slabiku, troufl jsem si znovu otevřít oči.

A Jason se usmíval. Lehce, sotva znatelně, ale se zvláštním pochopením. „Někdo tě nechal?" vytušil.

Souhlasně jsem kývl. „Taky se ti to někdy stalo?"

Konečně se odtáhl. A já se nemohl rozhodnout, jestli se mi při tom ulevilo, nebo přitížilo. „Tohle se někdy stane každému. Nedávno mi přebral holku brácha. Kretén jeden," ulevil si.

„Vy spolu nemáte moc dobrý vztah, že?" odhadl jsem.

„Je to čůrák."

Musel jsem se zasmát. „Zajímavá sourozenecká láska."

„To teda," ušklíbl se, ale vzápětí se narovnal a zvedl ze země bundu. „Už půjdu."

Skoro jsem se jej zeptal, proč tak brzy, ale ovládl jsem se. Mluvil se mnou déle, než se dalo předpokládat. Nemohl jsem si nárokovat víc jeho času. A tak jsem se také jednoduše zvedl a slezl jsem s ním dolů na trávník. „Rád sem tě viděl," podotkl jsem, když jsme byli zpět na pevné a nevrzající zemi.

Protáhl si ramena a tím se zcela narovnal. Dal tak vyniknout tomu, jak abnormálně byl vysoký. Lehce se ke mně naklonil a natáhl ruku. „Já tebe taky. Stav se v pátek na zápas."

Překvapeně jsem mu ji stiskl. Teplo jeho dlaně, jeho uvolněná tvář, která rozmrzla, pozvání. To stačilo k tomu, aby si byla každá buňka mého těla jistá. Jistá tím, že se mezi námi konečně prolomily ledy.