Chlapec v klobouku

Odraz světla

Tentokrát jsem na místo našich dvou předchozích setkání mířil zcela cíleně. Chtěl jsem se s ním sejít. Toužil jsem opět pohlédnout do těch očí, pořádně prozkoumat jejich barvu, zjistit, zda dovedu v jeho pohledu číst stejně snadno, jako se zdálo, že on čte v mém.

Nebyl tam. Nepřicházel. Nezahlédl jsem ani jeho stín.

Pak nastal čas jít do práce. A tentokrát na kávu příliš brzy nebylo, ale já neměl možnost. Všudypřítomný ukazatel kvality života, který se neúprosně sunul kupředu, někdy dokonce utíkal a já za ním, neschopen ho uchopit... Ani se dotknout špičkami prstů rozevlátého kabátce.

Možná. Možná chlapec v klobouku do toho parku přišel jenom pár minut po mém odchodu. Možná nepřišel. Ale to já vědět nemohl. Měl jsem však pocit, že Čas, ten mocný čaroděj, se mi směje za zády a dobře se nad mými kroky baví. Tak jako už mnohokrát předtím.

Kráčel jsem po chodníku, zjevně unaven dlouhým dnem a přemýšlel nad ironií toho všeho. Kdo by to byl řekl, že i na stará kolena bych volil procházku před pohodlnou jízdou.

A mohl za to chlapec, jehož pohled mi připomínal múzu, s níž jsem se rozloučil již před lety.

S kávou v ruce, přemýšleje nad bolestně blízkou minulostí, mě kroky dovedly až k lavičce. K té, z níž byl nejkrásnější výhled na mohutný listnatý strom, u nějž jsem ho spatřil poprvé.

Bylo bláhové doufat, že se tam ve zlomku sekundy objeví? Očividně.

Ale nakonec, stačilo jen zavřít oči a něco si přát.

Náhle, stejně jako vánek – lehký a nepředvídatelný – přišel ten vytoužený okamžik, kdy se před mými zraky skutečně zjevil. Nebylo to kouzlo, ale bylo to kouzelné.

Zastavil přesně na tom stejném místě a lom světla se odrazil od jeho očí. Zraku, který upřel mým směrem.

Dlouhé vteřiny se díval. A já mu pohled oplácel stejně zvědavě.