Chlapec v klobouku

Přítel světa

Toho dne jsme nad chladnoucím hrnkem kávy mluvili. Konverzace, jež netrvala ani půl hodiny, a přesto mi dala mnohem více než celodenní pohovory s uchazeči.

Žena, která se znelíbila, musela být nahrazena. Její pozici bylo třeba zaplnit. Vedla si dobře, ale dlouhodobě nevykazovala zlepšení, a tak ji bylo třeba vyměnit za někoho perspektivnějšího. Protože každý zaměstnanec má datum spotřeby, bod v grafu, kdy přestane vykazovat nárůst, a stane se postradatelným článkem řetězu, ačkoli své práci věnoval vše. Při přeřazení šlo vlastně mluvit o štěstí, neboť stejně dobře by v takové situaci mohla přijít o stálý příjem. Nebýt jednoho řádku ve smlouvě, pravděpodobně by ji takový osud čekal, ovšem firma netoužila platit vyrovnání, kdyby byl její poměr ukončen bez závažného zdůvodnění.

Chlapec v klobouku mě dokázal odpoutat od nudných papírů, hudby v mé hlavě, i lidí, s nimiž mě nepojilo nic než hrany stolu, při němž jsem pokládal otázky.

„Pověz, kdy naposledy jsi pro sebe a pro svět udělal něco přínosného?"

Tuto otázku mi položil jen chvíli poté, co jsme si potykali. Něco takového nikdo neočekává při prvním rozhovoru s cizincem. A přesto ta slova nyní rezonovala celým mým bytím a žádala si pozornost. Dokonce s nimi přišla i myšlenka na tu ubohou ženu, doufající v povýšení, ale dostávající jízdenku bez nároku na zpáteční, aby pracovala na jiné pobočce.

Kdy naposledy jsem udělal něco přínosného?

Jistě to bylo dříve, než se naplnila má Pandořina skříňka. Než jsem zpozoroval, jak Gwisun chřadne. Než jsem ji strčil do propasti. To já ji zabil. To já tehdy způsobil její smrt. A i když jsem to nebyl já, kdo stiskl spoušť, její krev, krev své milované, všemi zapomenuté múzy, jsem měl na rukou.

Kdy naposledy, příteli?

Když jsem hrával v malém podniku na rohu rušné ulice, hned vedle hudebnin. Tehdy mé umění přinášelo lidem radost.