Chlapec v klobouku

Utonulý stín

Již druhým dnem mě stíhal kašel. Donutil mě setrvat v teple domova, s kapesníky poblíž ruky a hudbou, která zůstávala jen v mojí hlavě.

Bylo jí mnoho! Tolik různých melodií, které si žily vlastním životem. Tancovaly! Ladně proplouvaly kolem sebe, letmo se dotýkaly, některé se dokonce proplétaly v krátké i delší řetězce a odmítaly utichnout.

Čekaly. Svrběly mě na prstech, podpořené myšlenkou na piano, které bylo jen několik kroků vzdáleno. Za zamčenými dveřmi, od nichž jsem toužil ztratit klíč.

Cítil jsem se jako tonoucí. Jen s tím rozdílem, že mně by se nestala osudnou hladina uzavřená vysoko nad hlavou a tekutina v plicích, nýbrž šílenství. A utápět se v šílenství – jak bylo v uměleckých kruzích známo – nikdy nemívalo dobrý konec. Ten se totiž od tonutí vodou nelišil.

Další záchvat kašle mě zastihl nepřipraveného, myšlenky zmizely, zůstal pouze řezavý pocit v krku a touha vynadat svému minulému já za neschopnost se zvednout z ledové lavičky, když si to tělo žádalo.

Kdo však poslouchal potřeby svého těla ve chvílích, kdy se setkával s múzou? O nikom takovém jsem nevěděl. A pokud bych i věděl, považoval bych ho za hlupáka. Inspirace totiž přicházela a odcházela, nikdy se nezdržela dlouho, a když člověk setkání s ní propásl, málokdy mu bylo dopřáno shodného repete.

Nedalo mi. Piano bylo lákavé. Bylo příliš blízko, než aby ho zestárlý umělec dokázal odmítnout s razancí, která patřila jen rozkvětu.

A tak jsem usedl na stoličku pokrytou prachem, pokašlávaje hned ze dvou důvodů, a v posvátné úctě odklopil víko. První zvuk byl příšerný. Roky ho nikdo nenaladil, roky se mu nikdo nevěnoval, nemiloval ho a nenaslouchal jeho tónům. Opuštěné piano se teprve nyní dočkalo prvního nádechu a zvuku po letech mrtvolného ticha.

Teskné melodie vzpomínek na Gwisun a její oči. Na stíny jiskry, které jsem spatřil v chlapci toho rána.