Chlapec v klobouku

Smělý úsměv

Následující dny ubíhaly jako voda. Práce bylo mnoho a volného času málo. Nebylo kdy přemýšlet nad tím, co se událo v minulosti, přestože vzpomínky se průběžně objevovaly a zase mizely. Chlapec v klobouku rozjitřil mou paměť, ale především mě nutil k otázkám. Otázkám směřovaným mně samému.

Dny se přehouply v týdny a slunce se k západu sklánělo čím dál dříve.

Hudba naplnila mé večery barvami, které jsem takovou dobu neviděl. Podzim za okny pomalu chřadnul, ale já to nepociťoval. Vše v mé blízkosti totiž působilo živě. Živěji než předchozí roky, dokonce zářivěji, než jak jsem přírodu vnímal letošního jara.

Múza, která se objevila zcela nečekaně, asi jako oáza vprostřed pouště, k níž se poutník potácel na hranici šílenství a žízně.

Noty se zapisovaly takřka samy, ale já byl pokaždé nervózní, protože prsty se chtěly rychle vrátit na své místo, dotýkat se kláves a jen hrát, aniž by je brzdilo něco jako zápis všeho, co mi problesklo hlavou a co následně zhudebnily.

Vybavila se mi smělost pohledu v okamžiku, kdy se se mnou chlapec loučil, zanechávaje za sebou mnoho otázek a jen málo odpovědí. Byl jako pára nad hrncem, viditelný jen chvíli, než se ztratil v davu obyčejných lidí.

Zastesklo se mi po jeho přítomnosti. Pokaždé, když piano znělo správně a noty dosedly na své místo.

Po jeho klobouku.

Očích vypovídajících příběh smutnější, než by dokázaly obsáhnout všechny slzy oceánu. Byl příliš dokonalý, než aby směl ochutnat štěstí. Příliš inspirativní, než aby zažil ráj na zemi. Příliš obyčejný, než aby ho milovali.

Ale právě to ho činilo kouzelným. Daroval mi emoci. Touhu. Potřebu. A já se nezdráhal přijmout jeho dar.

Nejednou mě napadlo vrátit se do toho parku, sednout si brzy ráno na tu lavičku. A čekat, dokud se na obzoru neobjeví první stíny světel a přede mnou chlapec v klobouku.