Chlapec v klobouku

Poslední sen

Vystupovat bylo jako sen. Takový, ze kterého má člověk pocit, jako by se topil sám v sobě. Smršť emocí jsem očekával, přesto mě téměř srazila ze stoličky, když vše ztichlo a já měl položit rozechvělé prsty na klávesy – před publikem.

Vzpomínky se zařezávaly do duše stále hlouběji s každým odehraným tónem. Nedokázal jsem hledět na svět, dokonce ani na piano, a tak můj zrak zůstal sklopený. Gwisun. Příliš to bolelo, když ses přede mnou tak náhle objevila.

Rvalo mi srdce, drásalo ho to na kusy, zatímco ty ses na mě usmívala, sedící na pianu, což jsem tehdy tolik nesnášel. Vědělas to. Ale vždy ses jen smála, brala mé výčitky na lehkou váhu, nedbala zamračených pohledů.

Byla jsi přede mnou, tak živá, a přitom jen pouhá vzpomínka vyvolaná hrou na piano. Protože s tebou jsem nikdy nevystupoval. Ne, tebe jsem pozval vždy až v noci, abych si mohl vychutnat tvůj smích. Abych si mohl zahrát něco, co nepatřilo jiným. Ty skladby byly naše, cizímu sluchu nepříslušelo poslouchat, jak zní mé nejniternější pocity a touhy. Tehdy ne.

Nyní bylo všechno jinak. Chlapec v klobouku ve mně vzbudil podobně syrovou touhu, ovšem v jednom bodě se zásadně rozcházela s tou mladickou.

Dnes jsem cítil potřebu hrát pro ně. Pro všechny, kteří seděli u dřevěných stolků a poslouchali, co jsem jim chtěl svou hudbou říci.

Odhalit své pocity lidem. Nechat tóny znít a konečně pocítit, jak se dávný sen plní.

Poslední. Poslední ze všech, které jsem si nikdy neprožil.

Nikdy dřív jsem se necítil volnější než právě nyní. Volnost. To slovo chutnalo na klávesách tak sladce, jako bych konečně roztáhl křídla, o jejichž existenci jsem dosud neměl ani zdání.

Jak nádherný pocit to byl!

Otevřel jsem oči, konečně svobodný a pohlédl na své publikum. A tam, tam seděl můj chlapec, klobouk položený na stolku.