Chlapec v klobouku

Vzpomínka slunce

Slunce se klonilo k západu a ani nadcházející šero mě nedonutilo odtrhnout pohled od chlapce v klobouku, který stál jen pár kroků vzdálený. Kdybych vstal a natáhl ruku jeho směrem, možná bych špičkami prstů dosáhl až na něj, možná by mě zahřálo teplo jeho těla v místě, kde bych se ho dotkl. Možná by se nevypařil do vzduchu.

Ale připadal mi příliš křehký, asi jako vzpomínka na hřejivé momenty minulosti, která by se při nesprávném zacházení mohla rozbít. Snadno a nenávratně.

Váhal.

Nevím, proč přesně, ale váhal, tím jsem si byl jistý jako faktem, že i poslední světelné louče se brzy ztratí a zanechají nás v houstnoucí temnotě. A že zítra ráno slunce vyjde jako každý jeden den. A já budu spěchat parkem, abych stihl koupit kelímek černé kávy a vypil ho dříve, než mé boty dosáhnou vchodu do budovy, v níž jsem pracoval. Aby nevystydlo. Protože kdybych ho vypít nestihl, zůstalo by zapomenuto, vychladlo by a následně by ho někdo – pravděpodobně já – vylil.

„Dobrý večer," pozdravil zcela nečekaně a vytrhl mě z víru nepodstatných myšlenek, jen aby mi připomněl, že se dovede i usmívat. Jako toho prvního rána, kdy mě celý den provázela vzpomínka na slunce laskající jeho tvář.

I jeho hlas byl něžný, podobný hudbě, kterou jsem kdysi tvořil pod prsty. Se zavřenýma očima, plný citu a jeho barev.

Vskutku jí byl podobný. Jako kdybych slyšel její hlas. Jako by ke mně opět promlouvala. Moje milovaná, všemi zapomenutá múza.

Byl jsem to já, kdo do ní tehdy strčil? Kdo ji poslal střemhlav do propasti? Nebo ten poslední krůček, krok, který již nešlo zvrátit, způsobil dotek někoho jiného? Nevědomost mohla být sladká, pokud se zapomnělo na její předchůdkyni. Ale vina, ta chutnala hořce. Jako zvuk piana, které nikdo nenaladil.

Chlapec v klobouku otevřel Pandořinu skříňku plnou hříchů mé minulosti.

―――――

Hádám, že právě nyní je správný čas se zeptat: Jaká tajemství se v Pandořině skřínce jednoho umělce nacházejí, co myslíte?