Chlapec v klobouku

Barva listu

Parkem jsem procházel každý den a sledoval drobné přerody přírody, ale i lidí. Čím dál méně jich v ranních hodinách vkročilo na vyšlapané chodníčky, snad kvůli chladu, snad za to mohla tma.

Do práce. Na kávu. Domů. K pianu. Sobota se blížila mílovými kroky a já nevěděl, zda se těšit, nebo být nervózní. Přeci jen to již byla pěkná řádka roků, co jsem své umění sdílel s lidmi. Doba pokročila, vkus se měnil. Chodili do toho podniku vůbec ještě mladí lidé, nebo se stal zapadlou připomínkou starých časů pro všechny, kteří tam strávili dny svého rozkvětu před lety?

Podobných otázek bylo mnoho a odpovědi zůstávaly neuspokojivé. Nudné, příliš obyčejné. Sám se sebou jsem diskutovat nedovedl, a tak všechny možnosti působily fádně. Kéž bych měl někoho, s kým to probrat, někoho zapáleného do diskuze, kdo by se nebál prezentovat své názory a sdílet náhlé myšlenky. Takových lidí bylo poskrovnu.

Upřímnost mizela za slušností a ta se odvíjela od aktuálního nastavení společnosti, což příliš expresivity ani odlišnosti nedovolovalo.

Sobotní podvečer byl plný temných stínů, které se plazily kolem rozsvícených lamp. Nebylo dosud tolik hodin, aby lidé vyráželi za zábavou, ale zároveň bylo víc, než aby si děti dosud hrály. Rodiče poslední dobou nenechávali nic náhodě. Podzimní večery byly totiž jako stvořené k násilí.

Listí díky odrazu světel hrálo opět všemi barvami připomínaje krásu všedního. Příroda a její magie. Každý rok stejná – a přesto vždy jiná.

Stačilo se jen nadechnout studeného vzduchu. Stačilo jen zavřít oči a nechat se unášet tichem, aby si ke mně našel cestu záchvěv spokojenosti. Nakonec, ke kořenům by se měl vracet každý, aby nezapomněl na fragmenty, které z něj udělaly člověka. Protože není horšího pocitu než prázdna tam, kde mají figurovat vzpomínky. I kdyby ošklivé.

„Gwisun, ty jsi ošklivou vzpomínkou byla. On mi tě vrátil čistou. Otočil list."