Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zatřásl jsem se svým pravým ouškem, jakmile jsem zaslechl hlasité troubení na nedaleké silnici. Promnul jsem si své oči a pomalu se posadil, byl jsem neskutečně vyčerpaný a třásl jsem se zimou.
Zahleděl jsem někam do dáli a sledoval tu krásu lidské existence. Mám je moc rád, vždycky jsem měl, ačkoliv jsem časem zjistil, že každá lidská bytost se chová jinak. Někdy mám pocit, že jsou nešťastné, tváří se poněkud ledově a vždycky někam spěchají, nemají čas se na chvilku zastavit a prohlédnout si tu krásu, kterou mají přímo před nosem.
Podzimní vítr mi prohrábl vlasy, automaticky jsem sklopil ouška a svůj ocas si obmotal kolem svého trupu, v naději, že bych se mohl trochu zahřát.
Chybí mi má rodina, především laskavost, příjemné teplo a pocit bezpečí. Ale nemohu jim vyčítat, že jsem nyní na ulici.
Objevili jsme se zde poprvé před dvaceti lety, jsme svým způsobem experiment, který se nevydařil a unikli jsme do světa. Ze začátku nás vnímali jako nemoc, jako epidemii, která se nedá zastavit, poté jsme si našli své místo a lidi nám přestali věnovat pozornost a znechuť.
Trvalo to dlouho než jsme se dostali do fáze, kdy jsme si rovni.
Najednou jsme byli jako hlavní cena, každý člověk chtěl svého vlastního hybrida, nikdy nás ovšem nebrali jako mazlíčky, nýbrž jako součást rodiny. Je nás po světe neskutečně mnoho a bohužel se jedná většinou o děti, který přišly o rodiče, tak jsem to měl také já.
V osmi letech jsem se ocitl u rodiny, kde mladá paní nemohla mít vlastní dítě, měl jsem být její náhrada za utrpení, ale byl jsem rád, že mám domov. Žil jsem u nich skoro deset let, chodil jsem do školy, měl jsem pár přátel a byl jsem hrozně šťastný.
Ale před pěti měsíci má nevlastní mamka otěhotněla a mě vyhodila na ulici. Takhle to chodí, ačkoliv se nás lidi nebojí, tak stále chrání vlastní území, hlavně když mají vlastní děti. Je známý fakt, že hybridi potřebují péči, naše chování se trochu liší a jsme dosti žárlivé, i kvůli tomu nesmíme žít s někým, kdo má dítě.
Nikdy jsem jim to nevyčítal, byl jsem hrozně rád, že bude mít konečně potomka, ale mrzí mě, že jsem opět sám.
Zvedl jsem ze studené lavičky a po ulici se vydal do nedaleké pekárny, kam jsem chodil tenkrát se svou nevlastní mamkou. Zastavil jsem se u dveří, olízl jsem svou pravou ruku a poté si potřel ouška, abych byl upravený. Během chvilky ze dveří vyšla starší paní, která mě přivítala s úsměvem, jako každý den.
,,Tvarohový koláč a kakao." řekne vřele
Šťastně jsem vrtěl ocáskem, jakmile jsem ucítil tu krásnou vůni. Mile jsem poděkoval a ona po chvilce zmizela.
Ona je důvodem, proč věřím v lidské laskavosti. Do téhle pekárny jsem chodil snad každičký den, když jsem jel do školy. Věděla, že jsem přišel o rodinu, takže každé ráno mi připraví kakao na zahřátí a dá mi něco k jídlu, abych přežil den.
Je mi líto, že ji to nikdy nemohu oplatit. Snažil jsem si najít práci, ale u hybridu je to trochu těžší. Po třech měsících jsem to vzdal a přijal fakt, že budu po zbytek svého života na ulici, avšak nejsem jediný. Jsme jako pouliční kočky, lidi nás míjejí dennodenně, ale nevěnují nám pozornost.
I z toho důvodu jsem byl ohromený, když jednoho podzimního večera se jeden člověk zastavil.
〄
Zdravím!
Vítám Vás u mého prvního příběhu s hybridy, omluvte mě pokud to nebude perfektní, ale budu se snažit 🖤
Tenhle příběh bude spíše sladké, jelikož si potřebuji dát chvilku pauzu od dramatu a nešťastného konce.
