11. Díl

2.9K 177 47
                                    

Harry's POV

Zraněná záda mě bolela jako čert, i když jsem je nenamáhal, teď tu sedím na nepohodlné židly a cítím se, jako by mě přejěl tank. Pozoruji Louise, který bezvládně leží na nemocniční posteli. Modřiny, krví podlité boule, škrábance, roztržený ret a čtyři zlomená žebra.

I když to nebyla má vina, necítil jsem se zrovna nejlíp. Možná to je tím, že mi celkově nemocnice nebyli sympatické. Koneckonců tu spoustu lidí zemže, a já z toho zkrátka namám dobrý pocit.

Držel jsem ho za ruku. Hřbet dlaně jsem mu občas políbil, nebo si jí jen přiložil k tváři. Adrenalin, který mi koloval v žílách když byl Lou v ringu byl dočista nepopsatelný, ale teď hodinu a půl po zkončení jsem se necítil nijak dobře, všchen ten stres na mě spadnul, jako desetitunová nálož a doslova mě ztlačovala mezi prsty jako odporného komára. Těžkou hlavu jsem si položil na lůžko vedle Louise a pomaly zavřel oči. Jakmile se má víčka spojila v jeden celek, nevěděl jsem o světě.

Z nehezkého snu mě vytrhl dusivý, kašlavý zvuk. Okamžitě jsem se posadil a skoumal Louise. Nevěděl jsem, jestli je už vzhůru, nebo kašle ze spaní, ale v tu chvíli mi to přišlo jako dobré znamení. ,,Lou? Broučku, slyšíš mě?'' Jeho rty se zkroutili do nepatrného úšklebku, když ho světlo v pokoji na moment oslepilo. Modrá kukadla se na mě smála v celé své kráse.

,,Dobrý Bože! Jsi vzhůru!" Radost v mém hlase by nepřeslechl ani hluchý, negramotný člověk.

,,K-kde to jsem?" zmateně se kolem sebe rozhlížel. Pohledem po pokoji pátra po nějakém vodítku, které by mu napovědělo, kde se nachází. Chytil jsem ho za ruku a upevnil stisk.

,,Jsme v nemocnici." zamumlal jsem tiše.

,,Jak dlouho? Jak dlouho tu jsem?"

,,Včera to byl týden."

,,Co? Týden?" zmateně vykřikl, jakoby mu to přišlo naprosto absurdní. Prudce se zvedl, ale po tichém výkřiku a zkřivení tváře dopadl zpět na lůžko.

,,Hej, hej hej... V klidu jo? Lehni si." Poslušně se položil zpět na lůžko, přičemž se neubránil úšklebku, nad mou starostlivostí.

,,Jsem tak rád, že jsi se konečně probudil."

,,Vyhrál jsem!"

,,Jo, vyhrál jsi. Jak se cítíš?"

,,Dobře."

,,Jsi příšerný lhář Louisi!"

,,Jo, to asi jsem." usmál jsem se na něj a políbil ho na čello ještě než jsem se vzednl a odešel pro sestřičku, aby věděla o jeho stavu.

-o tři dny později-

Louise konečně pustili z nemocnice. Právě jsme se váleli na gauči a užívali si po dlouhé chvíli trochu času s milou polovičkou. Roukou si mě k sobě přitáhl o něco blíž. Tomu jsem se samozřejmě nebránil a spokojeně se na něj natiskl. Puštěnou televizi jsem naprosto ignorovali a dívali se jeden na druhého. Louimu se podařilo ukrást mi pár polibků. Byl to můj anděll, zachránil mě. Vzal mě pod svá ochranná křídla a dal mi lásku, to jediné mi v životě scházelo.

,,Děkuji ti."

,,Za co?" podivil se.

,,Za všechno. Zachránil jsi mě. Za to, že jsi můj přítel, který je ochotný utrácet za mně peníze, které ti nejsem schopen splatit. Za to, že tu se mnou jsi." Jen potřásl hlavou, když mu do očí spadalo pár vláskuů.

,,Ale notak. vždyť po tobě nechci, abys mi něco vracel. Prakticky jsi mi to už vrátil jen tím, že tu se mnou jsi. Za to, že jsi jen na živu a jsi můj přítel, to je víc, než co bych si za peníze mohl koupit." Pohladil mě po tváři a políbil mně.

The boy who lives on the street [cz]Kde žijí příběhy. Začni objevovat