Spisovatel

12.

Dalo by se říct, že po tom večeru se z nás stal pár. Vůbec se mi nechce věřit, že jsme se až tak sblížili, i když je to muž. Pořád nevím, jestli to bude fungovat. Od té chvíle jsme se viděli jen párkrát, a to většinou jen kvůli jeho grafickým návrhům.

Dnes jsem měl v plánu zajít si na oběd se svým korektorem. Domlouvali jsme se na tom už déle, ale ani jeden neměl čas. Nejspíš probereme i druhou část trilogie, na jejíž třetí části právě pracuju. Je to moc milý chlapík, navíc opravdu vzdělaný.

Otevřel jsem skříň a sáhl po košili. Pak mi to ale nedalo. Sáhl jsem po jednom z triček, které mi vybral Jin. K tomu jsem zvolil obyčejné kalhoty a už spěchal za Spencerem, korektorem.

"No nazdar, už jsem tě dlouho neviděl."

"Ahoj Spencere... ano, ano, už je to delší dobu."

Pozdravili jsme se a sedli si na oběd. Vykládali jsme si o novinkách. On tedy hlavně vyprávěl, o tom, jak jim to klape s přítelkyní, a jestli taky někoho mám.

"Je to čerstvé, ale mám."

"Ty a někoho mít? Tak povídej, jaká je?"

"Jaká... no, milá, a, a tak."

Raději jsem konverzaci svedl na jiné téma. Spencer si ale umanul, že do mě bude rýpat dál. S povzdychem jsem mu odpovídal co nejstručněji. Nemůžu mu přece říct, že ten někdo je Jin.

On se ale nenechal odradit. Pokračoval dál, než se mi dostal pod kůži.

"Takže nikoho nemáš a kecáš?"

"Nekecám."

"Tak ji ukaž."

"Fajn!"

"Co třeba za týden večeři dvou párů?"

Zamrkal jsem na něj. Jakmile se ale vyzývavě usmál, s ještě hlubším povzdychem jsem mu to potvrdil. Jin mě zabije. Vždyť nejsme normální pár. Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a dojedl.

Společně jsme se pak zvedli a vydali se každý svým směrem.

Mám strach to říct Jinovi přímo. Co když by se mi s tím vysmál. Tento týden má směnu v knihovně, ale co vím, má hlavně dopolední, takže už musí být doma.

S lehkými obavami jsem cestou domů vytočil jeho číslo a váhavě mu zavolal.

"Ahoj Jine, um, potřeboval bych asi něco..."

"Leone, počkalo by to?"

Jeho hlas zněl tak divně suše. Navíc hodně tiše, což není obvyklé.

"Děje se něco?"

"V pořádku, neboj."

To mě opravdu neuklidnilo. Přidal jsem do kroku a zanedlouho vybíhal schody do jeho patra. Opatrně jsem zaklepal na dveře.

Když ale nepřicházela žádná odezva, začal jsem vytrvale zvonit. To už zabralo.

Ze dveří na mě vykoukla Jinova hlava, ale něco si držel u obličeje. Všiml jsem si rudé barvy na látce u jeho nosu a zhrozeně vstoupil dovnitř.

"Co se stalo?"

Ohlídl jsem si ho lépe, abych narazil na škrábanec na jeho tváři. Také jsem si všiml podlitiny, která se mu vytvořila na spánku.

"Tak co se stalo?!"

"Leone, nevyšiluj..."

"Nevyšiluju."

"Prostě, šel jsem z knihovny a jeden hlouček měl narážky na můj vzhled... odpověděl jsem jim a dostal za to tohle."

Vytřeštil jsem na něj oči a přistoupil blíž.

"Ublížili ti, to je na zavolání policie."

"Neblbni trdlo, takhle se to neřeší."

Semkl jsem rty více k sobě. Není to spravedlivé. Co když mu ublíží znova?

"Tak mi nech to ošetřit."

Vzal jsem ho za ruku a táhl na gauč, kde jsem ho posadil. Opatrně jsem sklopil jeho hlavu níž, aby mu přestala téct ta krev z nosu.

Poté jsem odběhl pro nějaké tampónky a desinfekci.

"Na, tady máš vodu... napij se prosím."

"Děkuju."

"Nemáš za co, jen prosím, dávej na sebe pozor."

Vděčně se usmál. Opatrně jsem vše ošetřil a odběhl opláchnout ten zakrvácený hadřík.

"Leone, pojď blíž..."

"Mhm?"

Sedl jsem si k němu a ihned byl přitáhnut do velkého tuleního objetí.

Hned na to přišel jemný polibek na rty. Potom o něco hrubější. Ochotně jsem spolupracoval a položil mu dlaně na hruď.

"Zlepšuješ se."

"Hej! Vím, jak se líbá."

"Tak mi to ukaž."

Nenechal jsem se podruhé vybízet. Sám od sebe jsem se k němu nahnul a pokračoval v líbání. Kousal jsem ho jemně do spodního rtu a prohraboval mu dredy.

"Jsi zlatíčko, Leone."

"Ty.. t-taky.."

"A taky neskonale roztomilý."

Zrudly mi tváře. Tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Ne s takovým úsměvem, takovým... láskyplným?

"A já tě mám rád."

Schoval jsem obličej do jeho hrudi a cítil, jak mi zahořely tváře. Do vlasů mi přistála jemná pusa a k uším se doneslo tiché zasmání.

"Vždyť já tebe taky. Jinak, co jsi mi chtěl předtím říct?"

"No, že.. že jsme tak trochu jako pár pozvaní na večeři."