Spisovatel

15.

Všechno se v poslední době uklidnilo. Na tu rušnou noc se zapomnělo, nechtěl jsem o tom více mluvit. S Jinem jsem se viděl prakticky každý den, buď jsem se šel zeptat na nějakou praktickou radu ohledně příběhu, nebo jsem se přišel třeba večer potulit u televize.

Ráno jsem se pokoušel vařit, ale moc jsem toho nenašel. Dneska se jdu po návštěvě nakladatelství stavit do obchodu, tak mu můžu něco nakoupit. Sice mi říkal, že tam bude mít kamarády. Ale odložení tašky s nákupem by nemělo přeci vadit.

V nakladatelství jsme upravovali sbírku Malý svět, která měla co nevidět vyjít. Dodělávaly se poslední úpravy, ještě se čekalo na ohlasy prvních výtisků, ještě nanečisto. Momentálně se podepisovaly smlouvy a práva, procentuálně se každému rozděloval podíl. Nesmím potom zapomenout předat podíl Jinovi, jelikož tu grafiku ke svazku si všichni chválí. I mně se líbí, opravdu se mu to povedlo.

Nicméně, po práci jsem zašel do většího supermarketu, abych sehnal vše potřebné. Už se pomalu stmívalo, netušil jsem, že mi práce zabere tak dlouho.

Prakticky vše, co jsem kupoval sobě, jsem vybral i Jinovi. Nějakou zeleninu, potom pomazánky a pečivo. U všeho jsem si dával pozor, aby se jednalo o veganské jídlo, abych Jinovi nějak neublížil v jeho přesvědčení.

Rozhodl jsem se vybrat i nějaké tofu, sobě jsem vzal dva kusy, Jinovi o jeden více. Nezapomněl jsem ani na lahodné překvapení v podobě čokolády. Snad ji má rád.

Zaplatil jsem za celý nákup a ve dvou taškách ho táhl domů. Po cestě jsem ještě vytočil Jinovo číslo, abych upozornil na svůj příchod.

Vyzvánělo to opravdu dlouho, než mi telefon někdo zvedl. Nebyl to ale Jinův hlas, byl mnohem hlubší.

"Přejete si?"

"Em, dobrý den... volám, Jinovi, že se k němu stavím s nákupem..."

"Jsi jeho hospodyňka?"

"Co prosím?!"

"Dělám si srandu. Klidně přijď, je tu zááábava."

Raději jsem hovor ukončil a mobil zastrčil do kapsy. Venku sice nebylo takové horko, ale v košili jsem se vařil i tak. Jen se u něj v bytě rychle stavím, předám tašku a vypadnu. Nemůžu ho omezovat, i když bych rád poznal jeho přátele. Myslím, že u něj mají dokonce přespávat, jelikož za ním jeli z Jinova původního města.

S povzdechem jsem zaklepal na dveře. Nic. Tak jsem tedy zkusil zazvonit. Také nic. Zkoušel jsem tedy zvonit dál, dokud mi nepřišli otevřít.

Trochu se mi ulevilo, když stál ve dveřích Jin. Opíral se o futra a díval se na mě. Něco nebylo v pořádku.

Jeho oči byly roztěkané a lehce rudé. Hodně se hrbil a opíral, jakoby se neunesl.

"Leonkuu..."

"Ahoj. Co tady děláte?"

"Nekřič prosím..."

Zatáhl mě za ruku dovnitř a zavřel za mnou dveře. Podíval jsem se do pokoje, kde se rozléhal smích a neznámé hlasy.

"Jineee, to je ten tvůj přítel? Pojď ho ukázat."

"Nerozcupujte mi ho."

Zakřičel zpátky Jin a lehce mě objal kolem ramen. Tašky jsem nechal v předsíni a se sklopenou hlavou se nechal dovést do toho hloučku. Musel jsem si zvykat na přítmí, které v místnosti panovalo.

Na zemi seděla jedna dívka s kratšími, zelenými vlasy. Vedle ní se o stolek opíral asi stejně velký kluk, ale s hodně tetováními a dredami, mnohem delší, než má Jin. Naproti nim seděl ještě další muž, o něco málo starší než ostatní, s hodně piercingy v uchu, který v ruce držel zapálenou cigaretu a zkoumal si ruku.

Před všemi ležely velké výkresy, které byly různě pomalované. Převážně tedy abstraktně, nebo jsem v nich větší smysl neviděl.

Také jsem si všiml, že mají otevřené okno a zapnutý větrák v rohu místnosti. Zápach kouře, který se ale rozléval po místnosti, to plně nepřebilo.

"Ty nevypadáš jako Jinův typ. Máš jinou auru."

"Žejoo, ale je roztomilej."

Sledoval jsem pomalou konverzaci mezi tou holkou a klukem, co se o sebe opírali. Jak jako nejsem jeho typ a mám jinou auru?

"Ale nepřehánějte, já si ho napravím."

Koukl jsem se na Jina, který si třel své rudé oči. Pořád jsem nechápal, co se tady děje. Vystrašeně jsem se po nich podíval, dokud se ke mně neotočil i ten muž s piercingy.

"Na."

Řekl krátce a podával mi tu zvláštní cigaretu. Nechápavě jsem se na něj podíval a lehce se natiskl na Jina. Poznával jsem jeho hlas, byl to ten, který mi předtím zvedl telefon.

"Neblbni Fredy, na tohle on není."

"Vždyť by se ani nezhulil. Jen ho nech se pobavit."

Nezhulil? Hulí se ale přece marihuana, nebo nějaké drogy či jak se to dělá. Učili jsme se o tom jen ve škole, sám jsem to nikdy nedělal.

Pozorně jsem se zahleděl na to, co mi nabízel. To musí být tráva. Začichal jsem kolem a poznal zápach z některých pochybných uliček, když se vracím pozdě večer domů.

"Vy tady kouříte drogy?! To je ale ilegální!"

Jin mě v tu chvíli chytil za ruku tak silně, až jsem vyjekl bolestí. Všichni se na mě omámenými pohledy dívali jako na cvoka.

"Je snad blbej? Proč to sakra křičí."

Zamračila se ta holka a sklonila se dolů k papíru, aby dál malovala.

"Nezavolá poldy, že ne..."

Dodal ten dredatý kluk a začal té holce něco dokreslovat na papír.

S hrůzou v očích jsem to vše sledoval a odtáhl se od Jina. Do očí se mi hrnuly slzy. Neuměl jsem přesně určit proč, jestli to bylo z toho štiplavého kouře, nebo jsem neuměl unést to, co právě vidím.

"Jine, ty taky?"

"Ano.. párkrát jsem si taky potáhl.."

Snažil jsem se zahnat slzy, ale nešlo to. Odstoupil jsem i od Jina a hrůzou se nemohl pohnout. Chtěl jsem odejít. Musel jsem rychle pryč, ale tělo mi nedovolilo se pohnout.

V tom se zvedla ta holka a začala mě objímat.

"Noták, neplakéj, my ti Jina vrátíme, pojď si dát s námi."

Odstrčil jsem ji od sebe a rozběhl se na druhou stranu, konkrétně do koupelny. Zamkl jsem se tam a zavřel oči. Jak může něco takového dělat. A jak můžu být takový blbec, abych se zamkl v koupelně, hned vedle party zhulených lidí.