Spisovatel

40.

"Zajdi prosím ještě do obchodu, nemáme svíčky. A vezmi nějaké ozdobné ubrousky."

Celý den jsem lítal z jednoho bytu do druhého, abych u Jina přichystal hezké Vánoce. Stěhoval jsem od sebe spoustu věcí tady dolů k němu, jelikož tady trávíme většinu času. Neskutečně jsem se těšil na všechny dárečky, na večeři, a pak i na společný večer u pohádek. Zítra by měl přijet Fredy společně se svým přítelem, kterého rádi poznáme.

Trochu mě mrzelo, že mi Jin příliš nepomáhal. Proto jsem ho poslal do obchodu, abych zatím mohl přichystat cukroví. Zkoušel jsem různé veganské recepty, dokonce i veganské perníčky. Rychle jsem je nazdobil a nechal polevu zaschnout.

Už se nemůžu dočkat. Mám v plánu si na sebe vzít ty šaty a podkolenky, abych Jinovi večer co nejvíce zpříjemnil. Pobíhal jsem po bytě a zdobil vše, co mi přišlo pod ruce. Dokonce i klavír neušel mašličkám a dvěma baňkám.

"Lásko, nezapomněl jsi na ubrousky?"

Zavolal jsem ke dveřím, ve kterých se objevil Jin. Venku je docela zima, takže si evidentně pospíšil.

"Mám všechno."

"Skvělé! Co kdybys zahrál nějaké koledy? Už jsem vyzdobil klavír."

"Koledy? Kdepak, to nehraju."

"Proč ne?"

"Nemám je rád."

Nadzvedl jsem obočí a odešel zpátky do kuchyně. Připravil jsem nám jednoduchou polévku, abychom večer nebyli přejedení. S rodiči jsem doma většinou držel půst, ale tohle s Jinem nechci riskovat. Co kdyby ho přešla chuť jíst a zase by spadl ještě hlouběji do toho problému.

"Necítím se moc dobře, Leone, půjdu si lehnout."

"Dobře, potom tě vzbudím."

"To opravdu nemusíš."

Svraštil jsem čelo a došel k němu blíž.

"Jak to myslíš? Celý den se chováš jako ten největší morous, nepomáháš, to chceš všechno zaspat?!"

"Neřvi po mně, Leone. Chápu, že tebe ten pošahaný křesťanský svátek zajímá, ale mě ne."

"Pošahaný? To odvoláš, Vánoce jsou hezké, když je někdo nezkazí!"

"Tak si je oslav sám, beze mě, abych ti je nekazil."

Otočil se, popadl klíče a rychlou chůzí odešel ven. S otevřenou pusou jsem se díval za ním. Co to do něj vjelo? Chce se mi snad za něco pomstít? Však ho to přejde do večera, a zase přijde.

Celé odpoledne jsem věnoval dalším přípravám. Nachystal jsem nám i štědrovečerní večeři. Jin si na ní určitě smlsne. Venku se stmívá brzo, docela se obávám, kde je. Nahoře v bytě mám schované slavností talíře, tak pro ně rychle zajdu.

Když jsem odemykal, udivilo mě, že není pořádně zamčeno. V celém bytě se rozlévala tma, až na světlo z ulice. Došel jsem k oknu, pod kterým vedlo požární schodiště, jestli na ulici náhodou nezahlédnu přicházet Jina.

Neviděl jsem ho na ulici. Naopak, seděl na schodišti s cigaretou v ruce. Zhluboka jsem se nadechl, otevřel okno a vylezl za ním.

"Leonku... srdíčko, zmrzneš."

"To ty jsi celý promrzlý, pojď dovnitř."

"Jen to dokouřím."

Kývl jsem a sedl si vedle něj. Chlad se všemožně svíjel kolem mých holých paží, tiše jsem drkotal zuby. Jin típl cigaretu o zem.

V tichu jsme přelezli zpátky dovnitř. Chtěl jsem jít dál a naložit nám večeři, ale Jin mě stáhl dozadu. Posadil se na postel se mnou na klíně.

"Podívej... nechtěl jsem ti to kazit. Viděl jsem, jak jsi z toho byl nadšený, mluvil jsi o Vánocích už snad měsíc dopředu."

"Vždyť je to tak kouzelný svátek..."

"Ale jen pro tebe, a ostatní. Já Vánoce nenávidím. Nesnáším to období, nezvládám ani Svátky vánoční, ani oslavy nového roku. Tohle..."

Vytáhl si rukáv, aby mi ukázal své staré jizvy.

"... vzniklo hlavně na Vánoce, kdy se všichni tvářili šťastně se svými rodinami, dostávali dárky a radovali se. Mně máma vykládala, jak jsem nevděčný, že vůbec žiju."

"T..to jsem nevěděl..."

"Ani jsi nemohl, když jsem ti o tom neřekl. Prosím, zavolej třeba nějakým svým kamarádům, třeba Spencerovi, a běž to oslavit s nimi."

"Lásko, to ne, jediné, co chci, je být s tebou... nemusíme nic slavit, jen bych si přál být u tebe."

"Děkuju, srdíčko.."

Lehce mě objal. Poznal jsem, že chce ještě něco dodat.

"Copak se děje, lásko?"

"No, zaprvé, zrušíme prosím tu výzdobu?"

"Určitě, a..."

Chtěl jsem se zeptat, co je ta druhá věc, ale přerušily mě podivné zvuky. Halucinace? Zoufale jsem se na Jina podíval.

"No, to je ta druhá věc. Pořád jsi mluvil o dárku, a já vůbec nevěděl, co se normálně dává."

I v šeru jsem poznal, jak se jeho smutný výraz přetváří do nervózního úsměvu. Takže ten divný pazvuk nebyla slyšina?

Jin se zvedl a objal mě kolem pasu, pomalu mě vedl celým pokojem až do kuchyně, kterou rozsvítil a otevřel.

"Miluju tě, srdíčko."

Shlédl jsem na zem, kde sedělo malé klubíčko šedivých chlupů. Koukalo se to na mě obříma modrýma očima a vydalo to jednoznačný zvuk: mňau.

"T-to je koťátko!"

"Ano, lásko... pro tebe."

"Koťátko!"

Pořád dokola jsem nadšeně opakoval to jedno slovo. Nikdy předtím jsem zvířátko neměl, takže tohle bude premiéra.

Došel jsem až k tomu drobečkovi a opatrně ho vzal do náruče.

"Musíš pomalu, bojí se."

"Jine... to je tak, proboha, kde, jak..."

Nedokázal jsem doříct jedinou smysluplnou větu. Jin se usmál a přišel mě i s koťátkem v náruči obejmout.

"Našel jsem ho jednou cestou z práce na ulici, tak jsem ho vzal k veterináři. Chvíli se tam o něj staral, přišel jsem pro něj už dneska a mělo by být úplně zdravé. A jinak, je to slečna."

Šťastně jsem se na něj usmál. Jin se sklonil o něco níž, abychom se mohli dlouze políbit. Tohle jsou ty nejkrásnější Vánoce, o jakých jsem jen mohl snít.

"Cítíš to?"

"Myslíš to mokro a teplo?"

"Mňau!"

Odtáhli jsme se a společně koukli na uculené kotě, které si nás právě hrdě označkovalo. Lepší dárek jsem si přát nemohl.