Spisovatel

18.

Rozespale jsem sáhl vedle sebe, jelikož mi zde chyběla přítomnost určité osoby.

Pomalu jsem začal vše vnímat, i zvuk, který mě probudil. Jednalo se o krásnou melodii. Zamžoural jsem a spatřil Jina, jak sedí u klavíru a hraje ty překrásné tóny.

Převalil jsem se a nahmatal brýle. Mnohem lepší. Posadil jsem se na postel a rychle se předklonil, protože mě sezení díky včerejší aktivitě bolelo. Ještě jsem sáhl na zem pro spodní prádlo a tričko, abych nebyl úplně nahý.

Poslouchal jsem jeho líbeznou hudbu, dokud se neotočil a nepřestal.

"Dobré ráno, srdíčko."

"Dobré..."

Protáhl jsem se a podíval se na něj lépe. Přední vlasy, které měl běžně volně, teď byly sepnuty do stran nějakými sponkami a navíc si je evidentně právě barvil.

"To si je necháš takhle blonďaté?"

"Ne, ne, zatím jen odbarvuju. Asi si tam dám světle fialovou."

Zahleděl jsem se na jeho barevné vlasy. Vypadalo to hezky. Sáhl jsem si do svých, momentálně zacuchaných vlasů a představil si, jak by vypadaly barevné.

"Za chvíli je budeš mít dostatečně dlouhé do copku."

Kývl jsem a zrudl. Opravdu se mi to líbí, když jsou něčím ozvláštněné. Ale nemám ani tušení, jak se to dělá.

"Jo, no..."

"Nechtěl bys třeba odbarvit ty přední vlasy?"

Nabídka přišla sama bez trapného vyptávání.

"Chtěl. Ale nezničí je to?"

"Neboj, nevypadají ti. Bude ti to moc slušet."

"Copak mi to nesluší už teďka?"

Zvedl se a došel až ke mně, abych vzápětí ucítil jeho sladké rty na mých.

"Jsi ten nejhezčí, Leone."

Svezl jsem se mu do náruče a opatrně si přelezl na jeho klín.

"Ale copak, někdo zapomněl, jak se chodí?"

"Ne. Někoho po včerejšku bolí zadek."

Zamumlal jsem, načež se Jin hlasitě rozesmál a pohladil mě po tváři. Vzal mě ale ochotně do náruče a odnesl až ke stolu v kuchyni, kde dokonce na jedné židli ležel připravený polštář exkluzivně pro mé pozadí.

Posadil a přisunul přede mě misku cereálií s jahodami.

"Děkuju..."

Sklonil jsem hlavu dolů a začal ujídat.

"Za copak?"

"No, za to jak jsi pozorný... je to opravdu hezké."

"Je to samozřejmost."

Usmál se láskyplně a odešel. Po chvíli se vrátil s hřebenem, sponkami a jakousi lahvičkou.

"Jdeme na to?"

"A..asi.. nejsem si jistý jestli.."

"Ale já si jsem jistý. Uvidíš, srdíčko."

Bylo příjemné, když mi rozčesával vlasy. Dával pozor, aby to netahalo, a aby mi jich moc nevytrhal. Nosím pěšinku na stranu, takže si oddělil tu větší část až někde po půl hlavy. Zbytek zasponkoval a oddělenou část pročesal.

"Máš heboučké vlasy. Tyhle by byla škoda zadredovat."

"Dredy? To musí být přece i drahé a pak by to museli ostříhat, ne?"

"Drahé ani ne, tyhle jsem si dělal převážně sám. A je to sice těžší rozplétat, ale ne nemožné."

Kývl jsem, když mě tak poučil. Nikdy jsem se o podobné věci nezajímal, ale Jin se v nich vyznal evidentně hodně dobře.

Dojedl jsem snídani a odložil misku. Jin sáhl po té lahvičce a začal mi její obsah pomocí zvláštního štětce nanášet na vlasy.

"Nehýbej se, ať to nekápne, kam nemá."

"Smrdí to."

"Trochu, je to holt chemie."

Pokrčil rameny a tu nabarvenou část zasponkoval, aby mi nepřekážela. Sedl si pak vedle a přitáhl si mě blíž.

"Zase se tady asi staví Fredy. Můžu vás lépe seznámit, připadalo mi, že se ho skoro bojíš."

"Možná... má takový, hrubý hlas a-"

Zarazil jsem se. Chtěl jsem říct, že z něj vyzařuje chlad. Něco jako aura. To ale neexistuje. Sice o tom Jin často mluví, tak nevím.

"A..? Jen to dořekni."

"A, jakoby z něj vyzařoval chlad... taková tmavá modrá."

"To je aura, srdíčko. Z tebe taky vyzařuje."

Nadzvedl jsem jedno obočí a zavrtěl hlavou. Není to přece něco, co by se dalo vědecky určit.

"Ale ano. Je taková zlatavá, ale pak se přelívá do světle růžové."

"A jakou auru máš ty?"

"Říkají, že světle fialovou, někdy více do modra a jindy do červena. Vidíš ji?"

Zahleděl jsem se na něj a jemně se ho dotkl. Nechápu to. Je to jako kouzlo, ale opravdu jsem to cítil. Možná, že některé věci nemusí být vědecky podloženy.

"Pojď, umyjeme ti ten odbarvovač a dáme druhou vrstvu."

Tentokrát už jsem šel po svých. Pichlavá bolest mi dovolovala jen malé krůčky, čímž jsem viditelně Jina dobře bavil.

"Jsi jako králík, co vrtí zadečkem."

Pomohl mi smýt tu barvu a po nějaké chvíli udělal další nános. Během toho jsem si vzpomněl na včerejší noc.

Lehce jsem se dotkl jeho boků. Hmat mě nemýlil, opravdu byly velice hubené. Starostlivě jsem se mu podíval do očí.

"Máš vyhublé boky, Jine... jíš pořádně?"

"Neboj se Leone, jím. Jsou to asi mé přirozené proporce."

"Dobře. Tak si potom spolu dáme oběd."

"Platí."

Zasmáli jsme se tomu a Jin mi během dopoledne doopravil vlasy. Už je jen fénoval a připravoval se ukázat mi konečný výsledek. Postavil mě před zrcadlo, abych se mohl podívat.

Brada mi spadla až někam ke kolenům. Skoro jsem své vlasy nepoznával, ta bílá část v nich je naprosto změnila.

"Líbí...?"

"Je to dokonalé!"

Skočil jsem mu kolem krku a vtiskl mu dlouhý polibek. I Jin se na mě šťastně usmíval a hladil mě po tváři.

"To abych ti barvil vlasy častěji. Jsi tak nádherný, když se raduješ."