Spisovatel

21.

Uběhlo pár měsíců od toho incidentu, který nás ještě více sblížil. Bylo skoro výjimečné, když jsem spal u sebe v bytě. Většinu času jsme totiž trávili spolu. Užíval jsem si to, jak jen to šlo.

Tentokrát jsem se neprobouzel nikde jinde, než u něj v posteli. Zamžoural jsem a přitáhl si ho více k sobě. Musela být ještě noc, jelikož jsem neviděl absolutně nic.

"Leonku, srdíčko... děje se něco?"

Nechal jsem se pohladit ve vlasech a stulil se k němu blíž.

"Byl to jen sen. Zdá se mi pořád dokola..."

"Ten, jak se tě snaží dohonit ten muž?"

"Jo... pořád na mě křičí moje jméno."

"Zlatí... pojď si převléct tričko. Jsi celý upocený."

Takovéto noční probuzení nebylo neobvyklé. Jin mě někdy musel i budit, když jsem křičel moc hlasitě. Neskutečně mě podporoval.

Teď se jen nahnul vedle postele a podal připravené tričko, abych nemusel vstávat. Nechal jsem si pomoct a zase si lehl.

"Pověz mi, srdíčko, stresuje tě teď něco? Zdá se ti to pořád dokola, to už nemůže být jen zlá energie."

"Nevím, nic mě nenapadá. Pojďme spát, prosím."

"Dobře, Leone."

Položil si mě částečně na sebe. Za tu dobu se nám povedlo zjistit, že tohle je z hlediska nočních můr a halucinací nejefektivnější. Jin tak rychle pozná, když se něco děje a může mi pomoct.

Zbytek noci už byl naštěstí bez dalšího probouzení.

"Leonkuu, ráno."

"Ráno, jakpak se spalo?"

Polibek na probuzení není nikdy špatný. Naopak, cítím se jako princezna. Na tom není nic zlého, jak mě Jin často ujišťuje.

"Už dobře."

"A slezeš ze mě?"

"Když na tobě se tak dobře spinká..."

"To jo. Ale potřebuju si odskočit."

Zasmál se a olízl mi ucho. Ta dírka, jak jsem se ji snažil vytvořit, už se skoro úplně zahojila. Sice to na dotek ještě trochu bolelo, ale naštěstí se mi tam nerozšířila žádná infekce.

Svalil jsem se z Jina a schoulil se do klubíčka.

"Jako králíček."

Odešel, načež jsem také vstal. Přistavil jsem vodu na čaj a začal připravovat snídani. Pomalu jsem pronikal do kuchařského umění, hlavně různých alternativ. Tudíž jsem se pustil do smažení veganských palačinek.

"Copak to bude dobrého?"

"Palačinky, s marmeládou."

"Už se nemůžu dočkat."

Objímal mě zezadu a rukou mi sjel po břiše až dolů.

"A hele, někdo tu má ranní stan."

"Jinee, dneska prosím ne."

Zaklonil jsem hlavu a poslal mu malou pusu. Věci, které mi předtím přišly úchylné, jsme dělali docela často. Jin si dával pozor a vždy se ujišťoval, jestli můžeme pokračovat. Naposledy jsem skončil ohnutý o stůl, s tím, že jsem se musel držet, abych nespadl. Při té představě mi zrudly tváře.

Dosmažil jsem nám snídani a nezapomněl ji nazdobit. Jin zatím cvičil pozdrav slunci. Moc mu to slušelo, vypadal jako nějaký čaroděj, co si přivolává sílu. Nad tím jsem se musel pousmát.

"Snídaně je hotová, pojď."

"Voní to báječně. A určitě i chutná."

Dal jsem mu na talíř alespoň dvě palačinky. Snažím se starat o to, aby dobře jedl. Většinou něco nechá, tak to za něj dojídám. Proto jím poslední dobou méně.

"Výborné, srdíčko."

"Děkuju, Jine."

"Jinak, přemýšlel jsem o těch tvých snech. Co bys řekl na kratší dovolenou?"

Zpozorněl jsem. Nikdy jsem na dovolené nebyl. S rodinou se tohle nepodnikalo, myslím, že rodiče vždycky jezdili sami. A předtím jsem neměl nikoho, s kým bych někam jel.

"Dovolená, to zní skvěle."

"Vsadím se, že od té doby, co žiješ sám, sis ještě žádnou pauzu neudělal."

"No, to ne, vlastně ani předtím..."

"Ty jsi nikde nikdy nebyl?"

"Nesměj se mi... nebyl."

"Vždyť se ti nesměju, trdlo. Všeho všudy jsem byl na dovolené jen dvakrát, jednou s kamarády, a potom s Fredym."

Lehce jsem se usmál a šel umýt nádobí. Opravdu se mi to zamlouvalo, že někam pojedeme. Sice jsme spolu byli asi půl roku, ale věřili jsme si, jako bychom se znali léta.

"Kam by ses chtěl podívat?"

"Vůbec nevím, nikdy jsem nad výletem neuvažoval."

"Buď můžeme k moři nebo do hor nebo třeba i do města, jestli se ti líbí památky."

Zapřemýšlel jsem a přišel si mu sednout do klína. Stala se z toho má oblíbená pozice.

"Asi ty hory, jestli si máme odpočinout."

Město mě nelákalo, tam bude určitě hodně lidí a ruch. A moře prostě ne. Neumím totiž plavat.

"Můžeme se po něčem podívat, vezmu si v práci volno."

"Tak dobře, tenhle měsíc myslím ani nemusím do nakladatelství."

Sedli jsme si na polštáře u jeho stolku a opřeli se o sebe. Jin mě něžně hladil, kde jinde než po zadku. Díky němu jsem si lépe zvykal na doteky, které pro mě předtím byly cizí.

Oba dva jsme hleděli do notebooku a procházeli jednotlivé destinace. Nejvíce se nám zalíbil hotel v údolí pod horami. Sice je to odsud delší cesta, ale autobusem by se to mělo za den stihnout. Jin uznale pokýval hlavou.

"Vypadá to, že tam nebude moc lidí, když jedeme mimo sezónu. A vyjde to levněji."

"O to se nemusíš starat, klidně to zaplatím za nás oba."

"Na to ani nemysli, srdíčko. Už tak ti toho dlužím spoustu za ty nákupy, co pro mě děláš."

Udělal jsem si mentální poznámku, ať za něj alespoň zacvakám dopravu. V poslední době se mi zdálo, že má docela málo zakázek na design, takže jsem mu pomáhal shánět nabídky od dalších autorů.

"Už se nemůžu dočkat. Pojedeme spolu na dovolenou!"

"Miluju, když se raduješ. Jsi tak nádherný."

Dotkl se mé tváře, jako bych se měl rozpustit. Vděčně jsem se na něj usmál a nahnul se blíž.

"A já miluju, když jsi tady se mnou."

Vtiskl jsem mu dlouhý polibek na rty a přitulil si ho blíž. Nechápu, jak jsem byl předtím schopen žít sám.