Spisovatel

34.

V noci jsme se ani já, ani Jin nedočkali vydatného spánku. Často jsem vstával a chodil po pokoji, abych si pročistil hlavu. Neustále mi připadalo, že nás někdo sleduje, což rozhodně nebylo nic příjemného. Jin se pravidelně budil se mnou, aby mě jednou našel brečícího v rohu. Přepadl mě totiž smutek, že mě od sebe rodina naprosto odstřihla. Chtěl jsem jim dokázat, že dokážu obstát, ale nebylo to co platné.

"Lásko... pojď spát, Fredy přijede brzy... už neplakej."

"V-vzdali se mě, zklamal jsem... zklamal jsem jako syn."

"Srdíčko, to by stačilo. Už běž spát."

Slyšel jsem z jeho hlasu, jak už je unavený. Musel jsem ho unavovat a vytáčet. Pokusil jsem se zastavit slzy, ale nešlo to. Lehl jsem si vedle něj a zachumlal se do peřiny. Tak moc bych si přál matce vynahradit vše, co si se mnou musela protrpět. Omluvit se, že jsem takový. Ale nejde to.

"Spinkej, Leonku."

Jin mě zezadu objal a nosem mi jezdil po krku. Nemůžu ani určit, kdy jsem usnul.

Dlouho jsem spát ale nemohl. Museli jsme vstávat brzo, Fredy tady měl být co nevidět. Asi mu dáme náhradní klíč, abychom nemuseli vstávat a mohl si přijít sám.

Momentálně jsem se převlékal. Jin se postavil za mě a rukama mi přejel po hrudi.

"Notak, nemáme na tohle čas."

"Na tvou krásu mám vždycky třeba celou věčnost."

"Ale já nemám náladu!"

Vysmýkl jsem se mu a odešel se převlékat do koupelny. Nebylo mi nejlépe, ta trocha spánku to pochopitelně vůbec nezlepšovala.

"Jdu dolů počkat na Fredyho."

"Dobře."

Jin odešel, takže jsem tady zůstal sám. S povzdychem jsem začal chystat snídani, Fredy si určitě něco taky dá. Nebaví mě ale, že když tu je on, musím všechno chystat já. Jin sice jindy taky vaří, ale přece nejsem nějaký jejich sluha.

Po několika okamžicích se ozvalo odemykání dveří, do kterých hned potom vešli ti dva. Fredy se na mě usmál a přišel blíž, aby mě objal. Ucukl jsem. Nemám náladu se dneska objímat.

"Ahoj Leone... v pohodě všechno?"

"Jo."

Fredy se tázavě podíval na Jina, který pouze pokrčil rameny. Viděl jsem to, ale pomyslel si o tom svoje. Kývl jsem jim ke stolu, kde ležely dva namazané krajíce a hrnky s kávou.

Sedl jsem si tak, abych jim nepřekážel v hovoru a taky se do něčeho zakousl.

"Už nebudeš jíst, Jine?"

"Nemám po ránu hlad, když tak to dojím později."

Zpozorněl jsem, když jsem zaslechl jejich rozhovor.

"Hlavně, že vám všechno chystám, aby se to nakonec vyhodilo!"

Oba se setkali pohledem, než se koukli na mě. Držel jsem ruce v pěsti, zatínal zuby. Nevím, kde se ve mně ten vztek bral.

"Lásko, uklidni se. Jídlo nám běžně chystám, neděláš všechno jen ty."

"Tak to alespoň dojez, ne?!"

"Uklidni se, nebo běž do pokoje."

"Nemluv na mě jako na malé děcko, nejsem malé děcko!"

Kousal jsem se do spodního rtu a zlověstně se na něj díval. Zaslechl jsem jen, když Jin Fredymu nejspíš říkal, aby nás omluvil, než mě chytil za ruku a odtáhl do postele.

"Pusť mě, pusť mě, mám vztek!"

Křičel jsem a už naplno brečel. Jin mě ale nepustil. Vtiskl mi do náruče polštář a posadil si mě do klína. Neudržel jsem se a nahnul se k jeho ramenu, do kterého jsem se lehce zakousl. Polštář jsem všelijak mačkal a bušil do něj. Jin jen klidně seděl a hladil mě po zádech.

"Dostaň to ze sebe... zase jsi ten vztek dusil."

"Promiň, n-nejde to udržet."

"Je to v pořádku, slibuju."

Ani jsem nepostřehl, kdy se mi v tomto stavu podařilo usnout.

"Srdíčko... jdeme si s Fredym zakouřit, tak ať jen víš, jo?"

Protřel jsem si oči. V pokoji už bylo šero, musel jsem spát opravdu dlouho. Ten pocit ze mě lehce opadl, ale ještě nebyl pryč úplně.

Beze slova jsem vstal a chytil Jina za ruku. Nemusím ani pochybovat o tom, že jdou hulit trávu. A slíbil mi, že to bude provozovat jen se mnou poblíž. Takže jsem se nechal zavést ke stolku, kde jsem se jen posadil a sledoval, jak se Fredy s brkem v ruce směje na pokreslený papír.

Jin se k němu po chvíli přidal. Povídali si, smáli se, malovali. Nikdy se jim nepřiblížím. Tohohle nebudu schopen ani za milion let.

Zdálo se mi, že úplně zapomněli, že tady vůbec jsem.

"A Jine, ty pořád nejíš?"

Lehce jsem zbystřil. Tohle se lišilo od předchozí konverzace o barvách, které prý neexistují.

"Jím, ale nechci, ať to nemusím zvracet."

"Cože?"

Vstoupil jsem zvědavě do toho. Nechápu, co říkali. Začínal se mnou zase mlátit vztek, ale i strach.

"Když jsem byl s Jinem, nejedl, měl anu."

Zasupěl jsem a přistoupil před ně. Teď už mi to dávalo smysl. Jin mi pořád tvrdil, že už má dost, že už jedl. Nikdy nic nedojedl... poslední dobou pořád ochotně vynášel koš. Určitě schválně, aby zamaskoval vyhozené jídlo. Jak mě to mohlo nenapadnout, že má nějakou poruchu.

"Jine, jak jsi mi to mohl tajit?!"

"Ten tvůj malinký je hrózně náladový."

"Ty teď vypadni!"

Zakřičel jsem na Fredyho a hodil mu klíče od svého bytu. Ten opravdu rychle pochopil. Zvedl se a odkráčel nahoru. Nasupeně jsem se podíval na Jina.

"Lásko, není to tak, jak to zní..."

"Neříkej mi lásko, když jsi zhulený!"

"Leone, opravdu to nic-"

"Že nic?! To je vážná věc, lidi na to umírají! Mohl ses s tím dávno léčit, a ne se užírat hladem. Jsi nádherný Jine, ty nepotřebuješ nejíst."

"Leonku.."

Jin ke mně přišel a začal mi stírat slzy z tváře. Ani jsem si neuvědomil, že brečím. Budu se muset naučit lépe ovládat. Jin mě objal, myslím, nebo se jen musel přidržet, aby nespadl.

"Jine, prosím... překonejme to, společně, prosím."

"Pro tebe vše, srdíčko."

Natiskl jsem se k němu ještě víc. Sice jsem byl unavený, mrzutý, podrážděný a zklamaný zároveň, ale teď jsem se musel postarat o Jina. Musím mu pomoct, nejen jako jeho přítel, ale protože mi na něm nepopsatelně záleží.