Pouto mezi námi

7. Spolupráce

„Slečno Grangerová, potřebuji s vámi na chvíli mluvit," zarazila Hermionu profesorka McGonagallová uprostřed spojovací chodby vedoucí k hlavnímu schodišti.

Byl pátek, zbývaly tři dny do zahájení zkoušek OVCE. Hermiona už sice nebyla prefektkou, ale ředitelka se na ni čas od času obracela kvůli organizačním záležitostem. Mladou studentku tedy žádost o rozhovor nepřekvapila. Větším překvapením byla jeho náplň.

„Letošní rok je vzhledem k poválečné situaci poněkud odlišný. Proto bych na konci školního roku chtěla před předáváním diplomů posledním ročníkům slyšet krátký proslov od zástupce studentů. Pokud možno něco o zlepšení mezikolejních vztahů, spolupráci a naději do světlé budoucnosti. Chtěla bych poprosit, zda byste projev nepřednesla vy. Jste skvělá studentka, válečná hrdinka, velmi inspirativní mladá žena. Nemám pochybnosti, že tento úkol zvládnete!"

Od přísné profesorky to neznělo jako žádost, spíš jako vojenský rozkaz. Hermiona se musela silou vůle držet, aby nezasalutovala a nevykřikla: „Ano, madam!" Místo toho urychleně vymýšlela výmluvu. Jenže ať se snažila, jak chtěla, nedařil se jí najít jediný argument, jak se z toho vyvléknout. Samozřejmě, pokud tuto milou povinnost nechtěla hodit na Harryho. O tom ale věděla, že projevy z duše nesnáší. Také podle toho vypadaly. Harryho projevy byly vždy stejné. Krátké, výstižné, pronášené stylem, který každému, kdo by se opovážil ho zdržovat ještě o chvíli déle, sliboval rychlou cestu tam, kam už poslal samotného Voldemorta. I jeho poslední projev na státní svátek musela sama dosti poupravovat, aby s ním vůbec mohl vyjít na veřejnost.

„Jistě, paní ředitelko. Bude mi ctí," odpověděla nakonec s přikývnutím, za které halila slabý povzdech.

Profesorka McGonagallová jí věnovala jeden ze svých vzácných úsměvů. „Děkuji vám za ochotu, slečno Grangerová. Věřím, že odvedete dobrou práci. Hezký zbytek dne."

„Vám také, paní ředitelko," podotkla Hermiona a vydala se dál svou původní cestou. Prošla chodbou a vstoupila na schodiště směrem dolů.

- Mám mít na konci školního roku projev. – poslala Theodorovi zprávu, když se k její zlobě začalo schodiště měnit úplně jiným směrem, než původně mělo.

- Tys provedla něco moc a moc špatného, o čem nevím? –

- Ředitelka se spíš tvářila, že to má být za odměnu. -

- Myslím, že největší radost bude mít Potter, až zjistí, že se ho konečně taky jednou nějaký proslov netýká. –

- Jmenuje se Harry, kolikrát ti to mám říkat? –

- Jenže jsme si nikdy nezačali tykat, takže než se tak stane, bude to Potter. Tak to prostě chodí, smiř se s tím. –

Hermiona poslala v další myšlenkové zprávě jen naštvané vrčení. Vrátilo se jí něco podobného tichému chichotu.

- Pomůžeš mi s tím? – zeptala se s nadějí. Theo správně podotkl, že Harry udělá cokoliv, aby se udržel dál od jakéhokoliv psaní veřejného prohlášení. Za celý rok si jich užil až až. No a Ron... S tím to bylo od jejich hádky poněkud složité. Mluvili spolu, nicméně každá konverzace se odehrávala jen za přítomnosti Harryho s Ginny, takže se zvládali bravurně vyhýbat přímé řeči jeden na druhého. Pokud by jí nepomohl Theodor, zůstala by na závěrečný proslov úplně sama. Ne, že by to nezvládla. Ale víc hlav, víc ví. To už jí učila její mudlovská babička, když byla ještě malá.

Zmijozelův myšlenkový hlásek se začal dětsky pitvořit. – Ne, prosím ne! Já už budu hodný, jen mě nenuťte psát dlouhý a nudný proslov. Milost! –