Pouto mezi námi

3. Sdílení vzpomínek

Ráno přišlo brzy. Paprsky stále sílícího jarního slunce probleskovaly vysokými okny dovnitř do nemocničního křídla Bradavické školy. Hermiona měla pocit, že ani nestačila zavřít oči, a už ji madam Pomfreyová budila. „Vzbuďte se, slečno Grangerová, mám pro vás úžasnou zprávu. Podívejte se!" Hermiona otevřela oči, aby se jí naskytl pohled na chrápajícího Theodora s pusou dokořán. Důležité ale bylo to, že jejich ruce, které byly ještě večer chyceny do sebe, byly rozpojené.

Hermiona se rychle posadila. Cítila se skvěle. Kouzlo bylo pouze dočasné! Vyprchalo samovolně, už se nemusela ničím stresovat. Každý z nich teď půjde svou cestou a na tuto, teď už zábavnou eskapádu zapomenou. Radost jí bohužel nevydržela dlouho.

Zívla a rukama si chtěla dostat ospalky z rozespalých očí. Hned jak svou pravou ruku pozvedla k obličeji, věděla, že všechno ještě není tak úplně v pořádku. Theodorova levačka vystřelila po směru Hermionina pohybu, takže připomínal Pinocchia s rukou na provázku.

„Ach ne!" zalamentovala madam Pomfreyová nešťastně. 

Mladý čaroděj zmateně mžoural na svět, který ho tak brutálně vytrhl z příjemného snění. Levá ruka mu nepřirozeně visela ve vzduchu, asi dvacet centimetrů od Hermioniny dlaně. Pokusně zahýbal volnými prsty. 

„No hele, změna," poznamenal vesele. Na Hermionu až moc vesele, vzhledem k tomu, že k ní byl stále přilepený jako žvýkačka k lavici Seamuse Finnigana.

„Změna to sice je, ale ne dostatečná. Takhle se vám bude stále těžko chodit na vyučování, jídlo a to nemluvím o přespávání, když jste každý z jiné koleje," poznamenala ošetřovatelka. Nespokojeně si je prohlížela a podupávala nohou. Hermiona s Theodorem si vyměnili pohledy plné vzájemného porozumění. Stále ještě nezapomněli na včerejší návštěvy koupelen, které je za chvíli čekaly znovu. „Obávám se, že bude nutné požádat o pomoc odborníka, s tímhle si už sama neporadím. Dvě pokažená kouzla najednou..." kroutila hlavou lékouzelnice.

„Co tím myslíte?" zeptal se Theodor, kterého mezitím přešla legrace.

„Myslím tím, že se nedá nic dělat a budete muset jít navštívit jednoho mého kolegu ke svatému Mungovi," osvětlila situaci madam Pomfreyová. Dolní čelisti obou studentů se povážlivě přiblížily zemi.

„To nemůžete myslet vážně," bránila se Hermiona. „Jsme stále ještě studenti, nemůžeme jen tak odejít z hradu! Když jsem tu byla ve druhém ročníku hospitalizovaná, také přišel odborník sem do školy."

Starší čarodějka jí věnovala velmi pochybovačný pohled, zatímco kouzly začala skládat ložní prádlo na postelích, na kterých mladí kouzelníci v noci spali. Bylo vidět, že Hermiona stoupá na tenký led ošetřovatelčiny trpělivosti.

„Slečno Grangerová, oba jste dospělí, navíc v doplňkovém ročníku, který má trochu jiná omezení a pravidla, než zbylé, regulérní ročníky. Důvod, proč přišel mistr lékouzelník sem za vámi ve vašem druhém ročníku, aby vyřešil váš malý kočičí problém," Theodorovi málem vypadly oči z důlků, „byl ten, že jste byla ještě malá holčička. Teď jste válečná veteránka. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že se zvládnete letaxem z ředitelny dostat do nemocnice, poté vyjet výtahem do čtvrtého patra a vydržet frontu na oddělení nesprávně použitých kouzel."

Tímto proslovem vzala Hermioně vítr z plachet. Připadala si znovu jako malá holka, které rodiče vyčinili, že si zamazala novou sukni. „Měli byste se umýt, sníst svou snídani a vyrazit," instruovala je dál. „A pokud máte obavy, slečno, nezapomeňte, že s vámi půjde pan Nott. Ten nemocnici u svatého Munga zná. Minulý školní rok tam byl hospitalizován rovnou dvakrát," poznamenala ještě, než se odešla zavřít do své kanceláře.