Pouto mezi námi

15. Pravda pravdoucí

Hermiona celou noc oka nezamhouřila. Převalovala se po vyčerpávajícím pláči několik hodin ze strany na stranu, než své pokusy usnout vzdala a šla si uvařit silnou překapávanou kávu. Dala si také studenou sprchu, u které doufala, že jí dostatečně probudí. Potřebovala být silná, aby mohla čelit nadcházejícímu dni, kdy muž, kterého milovala, oznámí světu, že si bude brát někoho jiného.

Ve slabé chvilce plné sebemrskačství vytáhla fotoalbum, ve kterém si schovávala kouzelnické i mudlovské fotografie sebe a Thea ze všech výletů a výprav, které spolu podnikli. Theodorovy oči na všech obrázcích zářily. Usmíval se do objektivu foťáku, objímal ji kolem ramen, pasu nebo jen rošťácky pomrkával. Na fotkách vypadal jako kouzelnický model, který právě slezl z titulní obálky Týdenníku čarodějek. Ona byla jeho přesný opak. Buď koukala někam úplně jinam, než měla, mrkla ve špatný moment nebo jí její vlasy lezly do obličeje. Často se na fotkách šklebila, ale také se smála, především když se ji Theo rozhodl v době focení lechtat. Takové momentky měla nejradši. 

Její neoblíbenější byla ta, kde stáli před muzeem umění Louvre v Paříži, kam si společně vyrazili v létě po OVCE. Oba dva to léto chtěli cestovat, a když Theo zjistil, že Hermiona nikdy nebyla v této slavné metropoli, rozhodl, že bez tohoto zážitku ji nemůže nadále nechat žít. A tak jeli. Na kouzelnické fotce, kterou měla tak ráda, stáli vedle sebe při západu slunce před prosklenou pyramidou na hlavním nádvoří paláce Louvre. Mávala do objektivu, než ji ten proradný šprýmař začal zezadu lechtat na břiše. Když se začala smát a bránit zároveň, vyhodil si ji přes rameno jako pytel brambor a odešel ze záběru fotky. Na snímku už nebylo zaznamenáno, jak ji vydíral, že jestli mu nekoupí v nejbližší pattiserii croissant, hodí ji do fontány. I když mu sladké pečivo přislíbila, stejně ji tam nakonec hodil.

Teď když seděla jen při světle lampičky v potemnělém bytě na gauči a sledovala, jak šťastní spolu tenkrát byli, sama sebe nechápala, že to celé opravdu viděla jen jako přátelství. Vždyť jí vzal do nejromantičtějšího města na světě!

Přešla k oknu v obývacím pokoji s výhledem na dětské hřiště s několika středně vzrostlými stromy tvářícími se jako park. Bylo příliš brzy, ranní mlha ještě nestačila opadnout. Přemítala o dni, který ji čekal. O prvním dni ve zbytku jejího života, kdy bude Theodor náležet Daphné.

Z depresivního přemítání ji vytrhlo hlasité zazvonění. Přitáhla si župan těsněji k tělu. Ještě se nepřevlékla do každodenního oblečení, nečekala návštěvu tak brzy po ránu. O to větším překvapením bylo, že za ní přišel důvod její nespavosti osobně.

Theodor měl na sobě zmijozelsky zelenou košili, světle béžové kalhoty a k nim ladící prodloužené sako do půlky stehen, které bylo v poslední době velmi populární mezi kouzelníky. Představovalo kompromis mezi formálním mudlovským sakem a kouzelnickým hábitem. Tmavé vlasy mu rámovaly pohledný obličej. Na rozdíl od ní vypadal vyspaně a upraveně. Hermioně tím pořádně pil krev.

„Co tu děláš?" zeptala se podrážděně. Doufala, že pokud by byla dostatečně nepříjemná, mohl by si Theo návštěvu rozmyslet a odejít. Jenže tolik štěstí neměla.

„I tobě dobré ráno," ušklíbl se Theodor, než se kolem ní protáhl do předsíně, odkud pokračoval dál do obýváku.

Mrzutá a po probdělé noci vyčerpaná čarodějka zabouchla odevzdaně dveře. Když si Theodor něco umanul, nemělo smysl mu to vymlouvat, a on aktuálně chtěl narušovat její osobní prostor svou přítomností. Byl horší než Cornwallský rarach.

Zmijozel už na ní čekal. Podupával nohou v na míru šitých polobotkách o zem a tvářil se jako někdo, kdo to po ránu přehnal s kafem. Nedokázal setrvat na jednom místě. Nechtěl si sednout, stále na něco sahal a ne a ne se uklidnit.