11. Nečekané oznámení

274 25 5
                                    

Soukromá ordinace mistra Mandarinky se od jejich první návštěvy, která se odehrála už před rokem a půl, nijak nezměnila. Byla to malá místnost čtvercového půdorysu vymalována jak jinak než oranžovou barvou s velkým pracovním stolem uprostřed, před kterým se nacházela dvě pohodlná kožená křesílka. Po pravé straně stála knihovna a po levé paraván, za kterým se nacházelo vyšetřovací lehátko pro pacienty.

„Dnes se k nám pan Nott nepřipojí?" zeptal se zklamaně lékouzelník, když naléval připravený černý čaj pouze do dvou šálků. Křesílko po Hermionině pravici totiž zůstalo poprvé za dobu jejich návštěv prázdné.

Mladá čarodějka nevěděla, co mohlo způsobit, že nedorazil. Čím větší měl zpoždění, tím větší měla obavy. Pozdní příchod se mu ani trochu nepodobal. „Netuším, ale jistě se brzy objeví. Nezapomněl by, chodíme sem už tak dlouho, že to snad ani není možné," odpověděla Hermiona. Doufala, že zní klidněji, než se ve skutečnosti cítila.

„To je pravda," potvrdil starší kouzelník její slova a labužnicky se zakousl do jednoho z lékořicových koláčků, které byly připraveny k čaji. Spokojeně si mlaskal, zatímco své kulaté břicho aktivně pokrýval vrstvou drobečků. „A jak se vám jinak daří, Hermiono? Těšíte se na nový školní rok?"

Hermiona rychle mrkla na velké nástěnné hodiny, kde místo ručiček obíhaly ciferník jedna malá mandarinka a jeden velký pomeranč. Sama si slíbila, že Theodorovi nepošle zprávu přes pouto dříve než za dalších deset minut, ale trpělivost ji rychle opouštěla. „Ehm... Ano, těším se. Měli bychom mít možnost v prvních dvou měsících navštěvovat praktické stáže. Zapisovat se budeme podle známek z minulého semestru, takže bych se mohla dostat na nějaká opravdu dobrá místa. Měla jsem totiž průměr za jedna."

„Nic jiného bych od vás ani nečekal," zasmál se Mandarinka nahlas, až se mu mohutný mroží knír zatřásl. Velmi dobře postřehl nepohodlí své pacientky. Přeci jen už je oba znal poměrně dlouho. Na vlastní oči teď před sebou viděl, jak se Hermiona snažila zaměstnat své ruce, aby dala mladému Nottovi trochu času, než ho začne bombardovat zprávami přes jejich pouto. Dovedl si živě představit, jaká milá věta jeho pacienta čekala. Pravděpodobně něco ve stylu: „Kde jsi tak dlouho?" 

Sám pro sebe se usmál a bříšky prstů něžně přejel přes kouzelnickou fotografii na svém stole. Byl na ní on se svou ženou, užívali si zrovna dovolenou na ostrově Mauricius. Oba drželi v rukách mandarinky, které tam vlastnoručně natrhali a smáli se, až mu jeden sladký plod upadl. Jeho fotografické já se zrovna shýbalo na zem pro mandarinku, když slečně Grangerové došla trpělivost a stiskla pěst pro poslání myšlenky.

Hermionina trpělivost už vskutku přetekla. Theo měl zpoždění neuvěřitelných dvacet pět minut! Když se zrovna lékouzelník Mandarinka mazlil s fotografií své ženy, rychle a nenápadně poslala svému kamarádovi zprávu.

- Kde se tak dlouho flákáš? Máme být u Mandarinky a ty si někde lítáš. –

Dlouho se nic nedělo. Theodor se dokonce ani nezačal pochechtávat či vydávat jiný otravný zvuk značící, že zprávu obdržel. Místo toho bylo na druhé straně ticho.

- Theo? – zkusila to znovu. Dala mu chvíli času. Přehodila si nohu přes nohu, urovnala si sukni, usrkla trochu čaje.

- Hele, tohle vážně není zábava. Čekáme tu na tebe. –

Konečně se na druhé straně jejich svázaných myšlenek ozval hluboký povzdech. – Hermiono, teď nemůžu mluvit. Omluv mě prosím u Mandarinky a večer přijď ke mně. Musím s tebou probrat něco důležitého. – Poté se odmlčel.

Pouto mezi námiKde žijí příběhy. Začni objevovat