Pouto mezi námi

14. Společenská rubrika

Harry Potter znal svou nejlepší kamarádku velmi dobře. Věděl proto, že pokud se Hermiona cítila rozrušeně, ať už pozitivně či negativně, zavřela se do knihovny. To pro něj nebylo žádnou novinkou, byla taková odjakživa. Zajímavé však bylo to, že se už od rána skrývala v jeho (po svatbě s Ginny vlastně už jejich) knihovně na Grimmauldově náměstí. S prvními ranními paprsky začala klepadlem bušit na dveře s tím, že přislíbila pomoc při organizaci knihovny, tak je tu. Přesné datum si spolu sice neurčili, ale to ji v ničem neodradilo. Harry byl zpočátku tak rozespalý, že jí jen uvolnil dveře, aby mohla vejít a zase se vrátil do vyhřáté postele vedle své tvrdě spící novomanželky.

O tři hodiny a jednu snídani později se odvážil nakouknout do jedné z málo používaných místností ve třetím patře, kde měla Hermiona kralovat. Našel ji zaprášenou od hlavy až k patě, jak si se zadumaným výrazem prohlíží obzvláště staře vyhlížející svazek. „Ehm... Hermiono?" odvážil se ji oslovit. Už to bylo hodně dlouho, co jej naposled trefila knihou, ale co nebylo, mohlo se klidně stát. Záleželo na její náladě.

„Ano, Harry?" odvětila překvapivě klidně. V očích měla jasně vepsanou otázku: bude to na dlouho?

Přemožitel největšího černokněžníka v dějinách sebral všechnu svou odvahu a vešel na kamarádčino území. Když ji chytla knihovnická mánie, nebylo radno si zahrávat. „Je všechno v pořádku?"

Hermiona se k němu otočila zády a položila archivní svazek na nižší komínek knih podobného vzhledu. V místnosti už bylo takto vyskládaných, porůznu vysokých komínků více. „Ani ne, ale nejsem si jistá, že mi můžeš pomoct." Rozhodla se pro upřímnost. Když už se mu vecpala do domu, měl právo znát důvod.

„Proč ne? Jsem poměrně dobrý v pomáhání druhým," zazubil se Harry. Hermiona často shledávala jeho smysl pro humor dětinským, ale čas od času se na jeho vtipy shovívavě pousmála. Nejinak tomu bylo dnes.

„Protože si nejsem jistá, že mi vůbec někdo může pomoci. Tohle si budu muset vyřešit sama, víš? Ale děkuju, že ses nabídl, vážím si toho."

Čaroděj špičkami prsů poklepal na nejbližší komínek knih. „Rozumím. I tak doufám, že víš, že jsem tady, kdyby sis to náhodou rozmyslela." Otočil se a vyrazil ke dveřím. „A díky za ty knihy. Už to tu potřebovalo uklidit jako sůl." Sám se tomu zasmál. S Hermionou často používali v konverzaci různá mudlovská přirovnání a přísloví, která znali z dětství a kouzelníci jim nerozuměli.

„Díky, že mě tu dnes necháš," přiznala, než se obrátila k další polici knih, která čekala na roztřídění.

Pokračovala ve svém počínání i přes oběd a část odpoledne. Tvrdá práce jí pomáhala odvést myšlenky od nejpalčivějšího problému jejího života. Theodor nejenže nevypadal, že by se hodlal vzpouzet matčinu přání ohledně svatby, ale také se neuvěřitelně rychle smířil s faktem, že by se jeho ženou měla stát sebestředná zmije Greengrassová. Byla tak roztěkaná, že jí Encyklopedie jedovatých travin, kterou nadnášela kouzlem z vrchní police, vyklouzla a s dunivou ránou přistála na dřevěné podlaze. Právě v tom okamžiku se otevřely dveře a v ní stáli dva velmi neočekávaní hosté. Navztekaná Hermiona byla tak překvapená, že úplně zapomněla na ubohou knihu a jen zírala na příchozí.

„Co tady vyvádíš, Hermi?" optal se Ron vesele. Harry ho sice informoval, že by se měl při své návštěvě pravděpodobně knihovně vyhýbat, ale on měl svou hlavu. I když už se s Hermionou tolik nevídali, stále ji považoval za důležitou osobu ve svém životě. A tak se ji rozhodl pozdravit.

„Nevidíš? Bavím se tím, že házím těžkými knihami kolem sebe." Tvářila se, jako by vysvětlovala něco velice jednoduchého někomu nesmírně natvrdlému. Naklonila se trochu více doleva, aby lépe viděla na Ronův doprovod.