13. Matčina volba

255 28 11
                                    

Zvučný hlas profesora Padengera se rozléhal posluchárnou číslo dvě stě čtyřicet šest. Měl tuto posluchárnu rád, připomínala mu hlavní soudní síň Starostolce. Stupňovitě se před ním zvedalo šest řad lavic, kde si studenti mohli zapisovat moudra, jimiž je oblažoval. Učil Úvod do kouzelnických zákonů už neuvěřitelných devadesát jedna let, takže byl sebevědomý ohledně toho, že dokázal své studenty dobře odhadnout. A slečna Grangerová sedící v první řadě se mu dnes vůbec nelíbila.

„Rád bych si teď ověřil, zda jste se na dnešní hodinu řádně připravili." Místností se neslo překotné vyděšené mumlání. Zkoušení nebylo dopředu ohlášeno. „Kdo mi řekne, v kterém roce byl vydán výnos o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků?" Několik rukou se nervózně zvedlo vzhůru. Nikoliv však drobná ručka slečny Grangerové, která za normálních okolností vylétla do vzduchu tak rychle, že by předhonila i nejnovější model Zametáku. „Slečno Zenowá?" vyvolal kouzelník hlásící se studentku s velkými hranatými brýlemi.

„V roce 1875."

„Správně. Který článek Zákona o utajování vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníků hovoří o této problematice?"

Slečna Grangerová tupě zírala na dřevěnou lavici před sebou. Nevypadala, že by vůbec zaslechla otázku, natož aby se zúčastnila bitvy o možnost odpovědět. Teprve když se starý učitel, jehož plnovous by trumfnul i ten Brumbálův, ocitl přímo před ní, vzhlédla.

Kouzelník kolem nich vyčaroval bariéru pro soukromí, aby je ostatní studenti nemohli odposlouchávat, pokud by se čarodějčin problém týkal něčeho vskutku osobního. Založil si ruce za zády a nahnul se blíže k ní. „Slečno, Grangerová, jste v pořádku? Patříte mezi vynikající studenty, ještě jsem nezažil, abyste byla na jakékoliv z mých přednášek takto duchem nepřítomná. Nepotřebujete si dojít na ošetřovnu?"

Obličej kudrnaté čarodějky měnil barvu z šedé na rudou a zase zpátky. Zřejmě se nedokázala rozhodnout mezi několika emocemi. Nakonec vyhrál stud. „Ano, pane. Myslím, že to tak bude nejlepší," špitla, urychleně si sbalila věci a s tichou omluvou vyrazila pryč.

Místo toho, aby zamířila na ošetřovnu, jak jí radil pan profesor, nebo do knihovny, kam běžně chodila po vyučování, seběhla po schodech do přízemí, kde se nacházely veřejné cestovní krby a za pomoci letaxu odcestovala domů.

Jak široká tak dlouhá se svalila obličejem dolů na gauč. Ponížení nad tím, že byla dnes na hodině natolik mimo, že si toho vážený, cenami a řády ověnčený profesor Padenger všiml, ji pálilo jako dobře mířená facka. Pravdou ale bylo, že měla v hlavě příliš myšlenek na Theodora, než aby se zvládla soustředit na učení. Frustrovaně několikrát bouchla pěstí do měkké výplně sedačky. Ke svému překvapení i znechucení zároveň na ni zpod polštáře v rohu vypadl kus zatoulaného popcornu. Toho, který před nedávnem jedli spolu. Šťastní svou bezstarostnou naivitou, kdy v jejich životech nebylo žádné dohodnuté manželství ani nátlak okolí.

Nebyla hloupá, aby si neuvědomovala, co se děje. Theo pro ni byl nesmírně důležitý a představa, že o něj navždy přijde, byla děsivá. Protože co jiného udělá jeho novomanželka, než že jí ho sebere? Pokud by se snad ve svých pocitech pokoušela vyznat ještě více, nejspíš by narazila i na žárlivost hlubokou jako Mariánský příkop. Ale na to neměla čas.

- Budeš dnes večer u sebe? – odeslala Theodorovi zprávu. Potřebovala ho nutně vidět.

- Ano, ale moc se mi to nehodí. – přišlo nazpátek.

- Nebudu tě otravovat dlouho. –

Ticho. Srdce jí začalo bít rychleji, když si uvědomila, že takhle to bude pravděpodobně stále častěji a častěji. Nebude na ni mít čas, protože bude s někým jiným.

Pouto mezi námiKde žijí příběhy. Začni objevovat