Originální klišé

Sýkorka

Zase sem dávám upozornění, že to není pro lidi, co se zrovna nemají dobře.

„Skoč! Skoč! Skoč!“

Ledový vítr mě bičoval na kůži. Provazce deště tomu moc nepomáhaly, už jsem skoro necítil prsty. Pevně jsem sevřel kovové zábradlí. Polkl jsem a shlédl dolů. Řeka se třpytila jako nablýskané zrcadlo. Vlnila se, otevírala se přede mnou jako náruč smrti. Ledová a nebezpečná.

No tak, skoč. To dáš. Bude to jen chvilka. A pak konečně klid.

„Skoč!“

Ohlédl jsem se na smějící se kluky za sebou. Adam měl dokonce vytažený telefon a všechno natáčel. Sklopil jsem pohled ke svým bosým nohám. Začaly nabírat namodralou barvu. Za chvíli budou tak zmrzlé, že je vůbec neucítím. Zatraceně, teď nebo nikdy.

Už jsem se chystal lehce odstrčit zadkem a pustit se, ale pud sebezáchovy byl silnější. Plivl jsem do vody pod sebou a z posledních sil přelezl přes zábradlí zpět k ostatním. Radim mi hned podal oblečení, zatímco zbytek party jen protáčel oči a skenoval mě pohledem.

„Seš posera,“ zhodnotil situaci Martin.

Pokrčil jsem rameny a oblékl si kalhoty. Nemělo cenu se s ním hádat, všichni věděli, že mluví pravdu.

„Taková lehká věc a ty ji nedáš,“ pokračoval v rýpání. Měl za to, že když mě vyprovokuje, rozmyslím si to a splním, co mi nařídili. Jenže to zbytečně plýtval dechem. Jakmile jsem něco neudělal napoprvé, neudělal jsem to nikdy.

„Nevím, jestli je skákání do řeky z železničního mostu úplně lehký, natož v únoru...“ ozval se Radim, když mi zavazoval tkaničky, protože jsem nebyl schopen je udržet ve zmrzlých prstech.

„Ty aby ses neozval, vlezdoprdelko.“

„Martine, nech ho bejt. Pokud vím, to já to podělal, ne on,“ utnul jsem je, než se začali hádat.

Všichni čtyři jsme z mostu seběhli k louce, kde si kluci klekli na břehu a nořili ruce do ledové vody, načež se začali sázet, kdo vydrží nejdéle.
Sázky. Zase. Člověk v přítomnosti téhle party nabyl dojmu, že bez nich nevydrží ani den. I kdyby se měli trumfovat v tom, kdo zvládne nejdéle nemrkat, zadržet dech nebo skákat do schodů po jedné noze. Vždycky si něco našli.

Zatímco si nechávali umrznout končetiny, seděl jsem v trávě a snažil se ze všech sil zahřát. Nejradši bych šel domů, uvařil si čaj a opíral se o topení tak dlouho, dokud bych konečně nepřestal klepat kosu, jenže takový požadavek se v jejich přítomnosti vznést nedal. Už takhle mi stačilo, že si ze mě budou pěkně dlouho dělat srandu kvůli téhle nesplněné sázce, nepotřeboval jsem, aby si mě ještě dobírali, že jsem jak porcelánová panenka.

Radim se od nich odpojil jako první, mokrou ruku si tisknul pod rozepnutou bundou k tělu, a sedl si vedle mě.
„Jaký to bylo?“

„Co?“

„Stát tam jen ve spodkách.“

„Upřímně, myslel jsem, že mi umrznou koule.“

„A tos ani nebyl ve vodě.“

„Neumím si to představit. Nakonec mi nevadí, že jsem to neudělal. S mým štěstím by se mi ještě zastavilo srdce.“

„Chce to se otužit. Než skočíš. Je to pak menší šok.“

„Já už do toho znova nejdu,“ podotknul jsem a opřel se zády o strom.

„Však já nic neříkám, ne–“