Originální klišé

Nebe

Ahoj. Můžu to takhle napsat? Moc nevím, jak tohle podat, dopisy mi nikdy nešly. Nevěděla jsem, co v nich má být. Neumím psát takovou tu vatu okolo, vždycky jsem všechno vysvětlila ve dvou souvětích a tím to vadlo. Ale teď píšu dopis. Je mi jasný, že si ho nepřečteš. I když podle tebe to jde, protože ty jsi na tyhle věci věřil. Já jsem holt zatvrzelá ateistka, takže nevěřím tomu, že nějaký nebe existuje. Ale kdybys měl náhodou pravdu, tak doufám, že si tohle přečteš. Prosím.

Hrozně mě mrzí, co se stalo. Vím, že za to můžu. Už je to několik let, přesně pět let, čtyři měsíce a osmnáct dní. Ten fakt mě ničí, protože si každej den dělám čárky do kalendáře. Asi bych neměla, ale pomáhá mi to vyrovnat se s tím, že už mi nezavoláš, že si se mnou nepromluvíš, že mi nepomůžeš, že mě nechytíš, až budu padat. Smutný na tom je, že v poslední době už skoro nepadám. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem zakopla a hodila držku do trávy. Je to divný. Když jsi žil, neustále jsem si šlapala na tkaničky, zakopávala o svoje nohy a padala, ale teď to zmizelo. Kdybys byl naživu, řekl bys, že je to nějakej osud. Ale já na tohle nevěřím, tohle je prostě jen zákon schválnosti. Nebo si možná teď dávám větší pozor, protože vím, že mě nikdo nechytí.

Nikdo není jako ty. Všichni mi říkají, že si najdu jinýho kamaráda, kterej mi tě nahradí, ale já jim nevěřím. Tys byl jenom jeden. Znali jsme se osm let, to sice není nějak závratně dlouho, ale za tu dobu jsi mi přirostl k srdci víc jak někteří lidi z mojí rodiny. Nechápu proč. Byl jsi drzej, ukecanej, úchylnej a taky hrozně sprostej. Můj úplnej opak. A stejně jsem se k tobě přilepila. Pamatuju si naše první rande, jako by to bylo včera. Ten film byl příšernej, to jsi uznal i ty, když jsme vylezli z kina. Tehdy jsme zjistili, že mezi náma nic není a já jsem za to fakt ráda, protože kdyby tam i jen z jedný strany něco bylo, nikdy bychom se nemohli bavit tak moc.

Pamatuješ si na ten první pád? Bylo to po tom kině. Šla jsem před tebou z metra a zakopla o poslední schod. A ty jsi jako správnej hrdina nastavil svoje železný svalnatý paže a chytil mě. Od tý doby jsi mě chytal pořád. A já taky pořád padala. Třeba ve školní jídelně, že? Ani nespočítám, kolik obědů skončilo na tvojí mikině, když ses mě snažil zachránit před nárazem. Byl jsi takový moje záchranný lano, který bylo pořád se mnou. I když jsme si našli partnery, pořád jsi mě držel hlavně ty. A já ti za to byla vděčná. Ještě pořád samozřejmě jsem. Jenže teď mě zároveň sžírá strašná vina, protože vím, že kdybych nebyla takový tele, nemusela bych tenhle dopis vůbec psát. Za všechno můžu já. A budu si to do smrti vyčítat. Možná i proto tohle píšu. Aby se mi ulevilo, aspoň trochu. A abych ti mohla říct, jak moc mě to mrzí.

Už vlastně nevím, koho ten výlet do Tater napadl. Myslím, že tebe, ale ruku do ohně bych za to nedala a nechci tě z ničeho obviňovat. Vím ale, že jeden z nás přišel celej nadšenej k tomu druhýmu domů, v ruce dvě jízdenky na noční vlak a okamžitě rozkazoval, že si musíme sbalit, že jedeme do Tater. Znělo to jako super plán. Bylo nám dvacet, oba v tý době nezadaní a nespoutaní a rozhodli jsme se strávit víkend v cizině, na horách, na čerstvým vzduchu a v přírodě, kterou jsme oba milovali. Ani jeden jsme tam dřív nebyli, což bylo další velký plus na pomyslným seznamu výhod a nevýhod, protože jsme mohli navštívit v podstatě neznámý končiny.

Za tu cestu vlakem jsem měla chuť tě uškrtit. Nedalo se tam spát, bolelo mě úplně všechno a kupéčko jsme sdíleli s nějakou partou dospělých chlapů, co smrděli chlastem a cigaretama. Byli jsme vzhůru snad celou noc a já doteď nechápu, proč jsem ti za to nikdy nevynadala. Možná jsem to chtěla udělat až po příjezdu domů. Jenže to už jsem nestihla. Bylo to strašný a já v tu chvíli fakt doufala, že si rozmyslíme dopolední procházku a místo ní se v kempu vyspíme, abychom další den byli čerství.