Znova sem jdu psát upozornění, ale ne, tentokrát nejde o nějaký 15+ scény, spíš o to, že tahle povídka je v podstatě dialog s pár větama okolo. Tak se neděste.
♤♤♤♤♤
„Nechápu tu lidskou vlezlost. To se nemůžou všichni zajímat o sebe?“ postěžoval si pohublý mladík, hned jak zavřel dveře od bytu.
„Kdybys byl člověk, možná bys tomu rozuměl,“ ozvalo se z kuchyně za doprovodu cinkání hrnků.
„Ale prosím tě, jako by ses v tom snad ty někdy vyznal.“
„Já nejsem člověk.“
„Rozhodně seš víc lidskej jak já,“ prohlásil chlapec u dveří a s povzdechem se zhroutil do křesla. Pohledem zabloudil k oknu. Už svítalo a na něj padala únava.
„Tak co ti kdo provedl?“ zeptal se o něco starší muž svírající dva hrnky s tmavou tekutinou. Položil je na stůl a zatáhl žaluzie i závěsy, aby dovnitř neproniklo světlo.
„Hele, já vím, že jsou zvědaví, ale že až tak?“
„Zvědavost je součást jejich bytí. Bez ní by se nikam neposunuli a my bysme tu nebyli.“
„S tím ať jdou do háje,“ zaúpěl blonďák v křesle a zaklonil hlavu. „Občas mám chuť se na to všechno vykašlat, vlítnout tam a všechny si je podat.“
„To prosím nedělej, nehodlám se stěhovat až někam do Austrálie kvůli podezření ze spolupráce na masový vraždě. Stačilo mi Německo, Polsko a teď tohle, nepotřebuju procestovat celej svět.“
„Kdybys věděl, kde já všude byl... O tom se ti ani nezdálo. Ale dřív bejvalo všechno jednodušší.“
„No jo, pro tebe teď není lehká doba. Řekneš mi konečně, co se stalo?“ zajímal se starší z dvojice, posadil se na gauč a přisunul k sobě oba hrnky.
„Nic hroznýho, jen mě to naštvalo. Prostě se mě kolega asi dvacetkrát zeptal, jestli jsem něco jedl, že mě vůbec neviděl jíst a jsem hrozně hubenej a bledej. Už mě nebaví si furt vymejšlet, že jsem měl jídlo támhle za rohem, ve vedlejší kanceláři. Je to únavný.“
„To chápu, ale tak má starost, to je od něj milý.“
„Na starost mu víš co, já chci normálně pracovat a nemuset poslouchat jeho řeči. Ach jo, za mejch mladejch let to bylo jednodušší...“
„Neříkej, že ve středověku se každej staral sám o sebe.“ Nadzvedl hnědovlasý muž obočí a napil se čaje.
„No, to úplně ne,“ promnul si mladík kořen nosu, „spíš ale nekecali nikomu do jídla. A navíc jsem se mohl najíst v podstatě kdykoliv, protože nebylo tak těžký zmizet.“
„Kdy bude další krmení?“
„Nevím, cítím to tak na zítřek. Dneska ještě vydržím, prsty mi furt fungujou.“
„Dobře. Kdyby náhodou, tak křič. Ať tě stihnu... zabezpečit.“
„Jo, jasný,“ pokýval blonďák hlavou a zavřel oči.
Jeho společník se natáhl pro knihu ležící na stole a pustil se do čtení, zatímco mimoděk tiše mumlal dokola tři slova a prsty kroutil do bolestivých pozic. Už dané kouzlo prováděl tolikrát, že se na něj vůbec nemusel soustředit.
ČTEŠ
Originální klišé
Short Story„To nebudu číst, to je chodící klišé." Nepočítám, kolikrát jsem tohle slyšel. A radši ani nechci vědět, kolikrát jsem to sám řekl. Nicméně pak člověku dojde, že i klišé se dá zpracovat dobře a případně i originálně, když mu věnujete stejnou péči a...
