Originální klišé

Klid

Raději sem píšu upozornění, že tahle povídka nemusí být fajn pro slabší povahy. Sice mi nepřijde nijak extra drastická, ale bylo mi řečeno, že na tohle mám upozornit. Takže bacha. Jste-li křehká květinka, nečtěte to.

Ludvík ty dva nenáviděl. Hnusili se mu vším, co dělali, tím, jak vypadali. Nechápal, jak by mohl s těmihle bytostmi mít vůbec něco společného.
Věděl, že správně by ho s nimi mělo spojovat pouto lásky, opory a rodičovství, jenže tady se někde stala chyba. Sám nevěděl, kde se tam vzala. Ale před lety se objevila puklina a postupně se zvětšovala, až mu byli odpornější než nějaký pedofil. Od té doby šlo všechno z kopce a poznal, že tento pocit je bohužel vzájemný. Snažil se jim proto co nejvíce vyhýbat, jenže oni naopak nalézali zvrácené potěšení v tom, že mu neustále stáli za zadkem a do všeho se cpali. Když si tedy konečně našel brigádu v zapadlé samoobsluze, kam skoro nikdo nechodil a jeho rodiče o ní neměli ani tušení, radoval se, jak nad nimi vyzrál.

Jenže nevyzrál. Ve chvíli, kdy je ke konci směny spatřil vcházet dovnitř prosklenými dveřmi, ho zaplavil takový vztek, že začal v ruce drtit jogurt, který právě dával do chlaďáku. Ale ne. Nenechá se vytočit. Obslouží je. A bude doufat, že neudělají zase nějakou pro ně velmi typickou scénu, za kterou ho šéf vyhodí.

Zastrčil si pramen vlasů za ucho, zhluboka se nadechl a otočil se čelem k nim. Oba se ušklíbali. Věděl, že je zle. Měl co dělat, aby po nich nehodil skleněnou lahev s pivem, kterou měl po pravé ruce.

„Dobrý den."

„Dobrej, dobrej," odpověděl chraplavě otec a rozhlédl se. Nakonec zamířil k Ludvíkovi, zatímco matka postávala u dveří a k vyzáblému tělu si tiskla kabát.

„Vezmu si tohle pivo."

„Ale tohle je samoobsluha, pane." Ach, jak rád by ho jednou z těch lahví vzal po hlavě. Teď byl i správný úhel, otec se nakláněl dopředu, udeřit hezky do spánku a bylo by po starostech.

„Jenže já chci, abys mi to přinesl k pokladně, tohle neunesu."

Zhluboka nadechnout. Prokřupat prsty. Nezabíjet.

„Tak to berte po jednom. Navíc to musíte i nějak dostat domů."

„Máš pravdu, chlapče, máš pravdu." Poplácal ho po tváři. Ludvík se držel zuby nehty, aby neucukl. Nechtěl dělat zbytečné problémy. Stejně věděl, že doma si tohle šeredně odnese.

Starší muž se shrbil, vzal do ruky dvě piva a donesl je k pokladně, kde s nimi pořádně třísknul o pult. Okamžitě k němu přispěchal, zboží namarkoval, popřál jim pěkný den – s pěkně kyselým výrazem – a jakmile vyšli ven, skoro se neudržel a kopnul do zdi. Naštěstí si včas uvědomil, že nadřízený by ho asi nepochválil. Od té doby už jen seděl za pokladnou, stříhal si nehty a snažil se nemyslet na to, co ho čeká po příchodu domů. Určitě ho minimálně seřvou. A pak... třeba to zajde i dál. Nikdy si nemohl být jistý. Hlavně doufal, že se tady stavili naposled a už je v tomhle malinkatém obchůdku neuvidí. Nejradši by je sice neviděl už nikdy, ale to nebylo tak jednoduché...

Když o hodinu později odcházel domů, hlavou mu vířila spousta scénářů. Kdyby nad ním neměli takovou kontrolu, kdyby nevěděli o všem, co dělá, mohl by si našetřit nějaké peníze a konečně vypadnout. Ale ne, to v téhle rodině nešlo. Měli – nebo spíš museli – mít přehled o všem. O tom, kam jde, s kým se baví, kolik si vydělal peněz, jak dlouho spí, kolik utratil, co jedl, kdy šel na záchod. Byli jako posedlí. Pokud jim jakýkoli důležitý údaj chyběl, nastoupilo bití a vydírání. Nevyhovoval-li jejich požadavkům – a k tomu stačilo jen promluvit hlubším hlasem než obvykle –, následoval trest. Nejdřív křik, potom lehké násilí, aby nešlo nic poznat, a následně vydírání tím, že po nich nic nezdědí a akorát umře na ulici, pokud se okamžitě nezačne chovat tak, jak chtějí.
A zatímco oni se snažili si ho podrobit, on je čím dál víc nenáviděl. Nedokázal vystát jejich hlas, jejich jediný pohled. Jen jejich přítomnost ho rozžhavila doběla. Chtěl se jich zbavit, nějak, jakkoliv, ať by to znamenalo cokoliv, hlavně se dostat z těch okovů. Jeho plán našetřit si a vypadnout v sobě měl hned několik děr – peníze, co si vydělal, mu brali jako cenu za to, že s nimi může bydlet; práci natajno mít nemohl, protože na všechno přišli, a jako bonus měl pocit, že už to nevydrží. V takovém blázinci se nedalo existovat. Každé ráno si musel říkat, že ne, nic si neudělá, hezky vstane, pokusí se co nejtišeji projít skrz dům až ven a vrátí se pozdě večer. Každé ráno se přemlouval, že nikomu nic neudělá. Jenže čím častěji to dělal, tím menší byl účinek. A momentálně jeho odhodlání nic neudělat viselo na vlásku, a to ani nebyl doma.