Originální klišé

Proroctví sem, proroctví tam

Sharen se nudil. Houpal se na židli, pobrukoval si ukolébavku, kterou ho matka uspávala, a podupával levou nohou. Všechno už měl připravené, věděl, kdy přesně jeho opěvovaný protivník dorazí a že on tenhle souboj vyhraje. A možná to byl ten důvod, proč ho užírala tahle příšerná nuda – věděl o všem, co se stane.

Povzdechl si, přestal se houpat a položil si hlavu na chladivou kamennou desku stolu. Zavřel na chvíli oči a přemýšlel. To mladé trdlo dorazí, až bude slunce těsně nad obzorem. Bude mu chtít sebrat dračí vejce, které ukradl králi a nyní ho pomocí spousty kouzel zahříval v jedné malé – a hlavně kouzelně zapečetěné – místnosti. Dorazí i s tou svou směšnou družinou čítající osm členů. Jeden z nich byl Sharenův špeh, mladý klučina, který se rozhodl jít v jeho stopách. Do zbytku patřil právě hrdina – zbrklý floutek, který k cestě za ním přišel jako slepý k houslím, dva vojáci, jeden šlechtic, co si myslel, že tahle výprava mu přinese úspěch a bohatství, starý, hodně sešlý čaroděj, jediný ochotný vydat se na sebevražednou misi, mladá víla, kterou sebrali kdovíkde, a jakási bylinkářka s jizvou přes půlku obličeje, která zvládla tak maximálně někoho přiotrávit špatně uvařenými bylinkami. Sharen se ušklíbnul. Šesti z nich ho zbaví už jeho poskoci. Stáli po zuby ozbrojení podél cesty k věži, schovaní silným kouzlem. Bylo jich dvacet, tudíž družina neměla šanci.

Toho kluka si ale chtěl vychutnat sám. Tohle místo ho ubíjelo. Tak dlouho plánoval, co všechno udělá, dokonce si vymyslel i to pitomé proroctví, aby za ním poslali toho největšího žabaře, který by se aspoň na chvíli mohl cítit výjimečně. Neměl v úmyslu ho nechat zmasakrovat společně s ostatními, ne, jeho si vezme sem nahoru, všechno mu hezky vysvětlí, aby konečně pochopil, a pak ho pomocí jedné čarovné formulky zabije. Ano, tímhle se mu odmění za to, že vážil tak dlouhou cestu přes půlku země. Zabije ho rychle.

Narovnal se, přitáhl si k sobě křišťálovou kouli, již měl na stole, a mávl nad ní rukou. Zbělela, poté zčernala a ukázala mu celou družinu. Vypadali unaveně, špinavě a otráveně. Věděl, že už se hádají mezi sebou. Jeho špeh mezi ně zasadil semínko pochyb, strachu a hněvu. Šikovný kluk, pomyslel si a zvedl se.

Mohl by si připravit svou řeč, kterou přednese protivníkovi. Anebo vsadí na starou dobrou improvizaci? To raději ne, ještě by se zakoktal a to by nepůsobilo vůbec dobře. Začal v duchu skládat věty dohromady, vymýšlet, co považuje za důležité a co mu už připadá jako zbytečná informace, kterou by oddaloval jeho skon.

Došel až k oknu, přeříkával si zrovna část, jak k nim nasadil špeha, a podíval se k obzoru. Nezbývalo moc času, za chvíli je jeho jednotka přepadne. Nařídil jim, aby toho rádoby hrdinu nechali jít, a pokud bude chtít bojovat nebo utéct na druhou stranu, mají ho pronásledovat směrem k věži. V nejhorším případě ho zkrátka omráčí a donesou až k Sharenovi nahoru.

Prohrábl si vlasy. Konečně přijde nějaké rozptýlení. Kdyby neměl magii, pravděpodobně by se tolik nenudil a víc plánoval. I když, on plánoval i teď. Od dob, co ho mistr – kéž mu Paní noci dopřeje věčného klidu – vzal pod svá křídla, se z něj stal neskutečný puntičkář, který plánoval každý krok  dlouho dopředu a s deseti možnými náhradními variantami.

Slunce bylo těsně nad obzorem. Rychle došel ke stolu, podíval se na kouzelnou kouli a pousmál se. Přesně podle plánu. Dorazili do léčky, jeho poskoci se na ně hrnuli ze všech stran. Špeh se schoval za stromy a pomalu odcházel z místa boje, kde by mohl přijít k úrazu. Sharen ho v duchu pochválil, rychlým gestem kouli zhasl a oblékl si černé kožené rukavice. Prokřupal si prsty. Zábava právě začala.

Pomalu scházel ze schodů, v duchu si nadával, že jich jeho mistr – kéž mu Paní noci dopřeje věčného klidu – mohl vyčarovat trochu míň, protože s tímhle ho za chvíli začnou bolet kolena, a jednoduchými formulkami a gesty si zlepšoval reflexy. Kdoví, jestli se třeba hrdina taky nerozhodl využít nějaká kouzla od toho svého čaroděje.