Originální klišé

Tisíckrát se omlouvám

Milý Mikeu,

Nemám tušení, čím začít tenhle dopis. Vím, že bych měl začít tím nejdůležitějším. Omluvou. Ale bojím se, že když ji sem takhle napíšu, tak ji ani nevezmeš upřímně, protože zaprvé nebudeš vědět, za co se vlastně omlouvám, a zadruhé to takhle nebudeš moct pochopit, protože vysvětlení tu tak trochu není napsaný. Ale bude, neboj. Nicméně pořád nevím, co napsat jako první. Takže začnu asi... začátkem.

Vím, že mi to asi neuvěříš, Mikeu, ale za to všechno, co se ti stalo, můžu já. Ono se ti to asi zdá absurdní a já to chápu, ale je to tak. Sice jsem na tebe nikdy nevztáhnul ruku, nic takovýho, ale jsem ten, co to začal. To kvůli mně jsi skončil tam, kde jsi teď.

Nedivil bych se, kdybys tenhle dopis teď vzal a roztrhal na kusy, ale pokus se to aspoň dočíst, abys... nechci říct, abys pochopil, ale spíš abys věděl, co mě k tomu vedlo a jak se to vlastně celý stalo. Takže to prosím ještě nenič, třeba jen odlož a vrať se ke čtení až další den nebo klidně další týden.

Je mi jasný, že po tomhle zjištění mě asi nenávidíš, ale já musím říct tu nejvíc ohranou větu, jaká může existovat. Nestalo by se to, kdybych se do tebe nezabouchnul. Zní to jak z nějaký telenovely, ale jo. Vždycky jsem si myslel, že seš na holky, takže jsem se nějak smířil s tím, že mám prostě smůlu. Vynahrazoval jsem si to spaním s mladšíma klukama ze sousední školy, tahal jsem je za nos a v duchu jsem si vždycky říkal, že to vlastně dělám kvůli tobě. Abych na tebe zapomněl, abych si konečně užil sám. Nevyčítám ti to, jen říkám, jak to je, abys to viděl celý a bez příkras. Jo, bral jsem je na záchody, tahal jsem je z hodin, tajně, aby to nikdo neviděl, a když mi pak přestali stačit, odkopnul jsem je. Ani si nepamatuju, jak se jmenovali nebo kolik jich bylo. Ale bylo mi fajn, protože jsem věděl, že nebudeme spolu, ale měl jsem náhrady.

Nepatřil jsem mezi tvoje nejlepší kamarády, a trochu mě to mrzí, protože kdyby jo, možná by se to celý seběhlo jinak. Kdo ví. Důležitý ale je, že jsem neměl nejmenší tušení, že jsi taky teplej... Johnny nám vůbec neřekl ani nenaznačil, co ví. Je to pochopitelný, určitě ti slíbil, že nic nepráskne, ale stejně... Kdyby tu byl aspoň náznak... Možná bych to překousnul líp.

Když jsem tě toho prvního dne viděl, jak ses sešel s tím blonďákem, říkal jsem si, jestli to není nějakej tvůj kamarád z dětství, když jste se na sebe tak usmívali a povídali si. Jenže pak jste se vzali za ruce. Jednu věc vím jistě. Kdybych se toho dne nezdržel s učitelem na zeměpis, co mě peskoval za to, že skoro nechodím na hodiny, neviděl bych vás. Jenže osud nebo co asi chtěl, aby se to stalo. Já ani po takový době nedovedu popsat, jak mi v tu chvíli bylo. Cejtil jsem se, jak kdyby mě někdo nakopal mezi nohy a do břicha, potom mi vrazil pár facek a vzápětí mě sežehnul takovej vztek, že si to neumíš představit. Viděl jsem totálně rudě a jen pár kroků mě dělilo od toho, abych tomu tvýmu frajerovi zmaloval fasádu. Ale nestalo se, ovládnul jsem se. Dokázal jsem na chvíli spolknout vztek, došlapat domů a tam udělat v pokoji takovej bordel, že se fotr ptal, jestli mi nehrabe. (Promiň, nějak jsem se rozvášnil, pokusím se to teď psát víc v klidu.)

Jak jsem tam ležel v tom všem rozházeným oblečení, učení a podobně, připadal jsem si jak odkopnutej pes. Jako by sis o mě jen otřel podrážky, podupal mě a šel dál. Bylo mi hrozně, vztek mi úplně zatemnil mozek. Celou noc jsem nad tim přemejšlel. Kéž by jenom noc, rovnou celej další tejden. Vymýšlel jsem, čím ti to nějak oplatit. Já vím, takhle to zní hrozně dětinsky a hloupě, ale strašně mi to ublížilo. Chtěl jsem, abys věděl, jak se cítím. A tak mě to napadlo.

Původně to měl bejt jen hloupej vtip. Roznesl jsem v ročníku, že seš teplej jak kamna v zimě. Nevěřili mi, prej jsi s nima často okukoval a okomentovával holky. To mě naštvalo ještě víc. Mikeu... Je mi to hrozně líto. Řekl jsem jim, kde jsem vás viděl. Další den tam jeden kluk, co s náma chodil na historii, šel. Všimnul si vás. Potvrdil mi úplně všechno. Ještě jednou promiň. Kdybych věděl, kam až to zajde, neudělal bych to. Jenže mě ubíjel vztek a smutek a moje ego šíleně utrpělo, že jsem na chvíli dokonce cejtil uspokojení, když se to po škole začalo šířit jak lavina a všichni to řešili. Jo, hrozný chování, já vím. Lituju toho, šíleně moc. Ale v tý době mi to dělalo dobře. Vnitřně mě uspokojovala každá pomluva, která se šuškala po chodbách. Protože jsem byl zlomenej a chtěl jsem se mstít.