POHLED SCARLETT
Naštvaně si sundám helmu a seberu se ze země. Podívám se na mou matku.
,,Myslela jsem, že jsme měli dohodu! Já ti dám lék a ty nás necháš v klidu žít!" nechápu, proč jsem poslala vojáky.
,,Nejsou od Zlosinu, ale jsou záležitostí Zlosinu, a proto to není tvoje starost." podotkne další detail naší dohody. Nebudu se plést do záležitostí Zlosinu a ona nás, jak už jsem řekla, nechá v klidu žít.
,,Nejsou moje starost? Právě nás napadli! Málem zabili a vzali mého otce a syna!" křičím na ní.
,,Ale nic z toho se nestalo a ne proto, že by jste se dokázali ubránit." přimhouřím na ní naštvaně oči.
,,Můžeme se tu dál dohadovat, ale uspávadlo vydrží jen chvíli. Proto bych doporučovala, aby jsi mi šla z cesty a moji vojáci je mohli odvést do vyslýchací místnosti." usměje se. Nic na to neřeknu, otočím se od ní a jdu pomoct svému otci ze země. Henry se už zvedl sám.
Bez dalších dotazů vejdeme dovnitř. Jdu v tichosti, jelikož jsem stále naštvaná.
Dojdeme ke dveřím, které vedou do labyrintu a vejdeme dovnitř. Za chvíli se ocitneme na Placu, kde na nás čeká TJ.
,,Je všechno v pořádku? Co Zlosin chtěl?" vyzvídá po cestě k mému pokoji, kde se hodlám převlíct.
,,Nebyli od Zlosinu. Zlosin je přebral a právě je vyslýchá." vysvětlím mu. On se zastaví a nepokračuje s námi.
Vejdu do mého pokoje, kde se převleču do mého klasického oblečení. Černé legíny a mikina, jelikož se začne za chvíli stmívat.
Ulehnu na moment do postele a snažím se si vysvětlit, co to znamenalo.
Z mého přemýšlení mě vytrhne až TJ.
,,Kde jsi byl?" rošťácky se usměje.
,,Snažil jsem se zjistit, kdo to je." přizná.
,,A zjistil?" zeptám se, na to jen zavrtí hlavou.
,,Vaří něco někdo na večeři?" zeptá se, aby změnil téma.
,,Nevím, můžeme to jít zjistit." zvednu se z postele ze sedu a společně se přesuneme do kuchyně.
,,Můžu dort, kterej zbyl ze včera? Prosííím." nasadí psí oči.
,,Dobře, ale až sníš něco pořádnýho!" usměje se a přikývne.
***
,,Mami?" osloví mě TJ, když před ním dřepím, protože jsme se domlouvali, co si zahrajeme za hru.
Podívám se stejným směrem jako on. V dálce zahlédnu hlouček lidí.
,,Kdo to je?" postavím se a přiložím se dlaň ruky nad oči, aby mi Slunce nesvítilo do očí.
,,Thomasi!" zakřičí TJ a rozeběhne se k nim.
,,Thomas?" řeknu si sama pro sebe. Spustím ruku zpět podél těla.
V šoku na hlouček zírám, že si ani neuvědomím, že se po chvíli jeden z nich vydá ke mě.
Když je ode mě jen pár metrů, zjistím, že je to opravdu Thomas. Vykulím oči překvapením.
,,Letty?" osloví mě.
,,Tommy!" odpovím a rozeběhnu se jeho směrem. Rozpřáhne ruce a já mu skočím do náruče.
,,Jsi naživu." zasměje se.
,,Jo, jsem." odpovím s úsměvem. Zavřu oči a snažím se zpravovat, že tu opravdu je.
,,Lett." dojdou k nám ostatní.
,,Minho." obejmu ho. Dále i Tessu, Brendu a Addison. Na konec si nechám Chuckyho.
,,Skoro bych tě nepoznala!" řeknu, když se odtáhne.
,,Jo, trochu jsem se změnil." uchechtne se.
,,Už jsi vyšší jak já!" zavrtím hlavou. Poté si však uvědomím, že jedna osoba chybí.
Zadívám se do dálky a i když mu nevidím do tváře, vím, že je to Newt.
,,Co kdyby jste počkali ve vnitř s Henrym, s tátou a TJem?" navrhnu, ostatní pochopí a odejdou společně do jídelny.
Já se krokem vydám k Newtovi. Každým krokem, co se k němu blížím jsem nervóznější.
,,Scar." nevěří svým očím, když se zastavím před ním. Dotkne se mé tváře.
,,Jsi slutečná." dojde mu.
,,Jo." přitakám.
,,Jak.. mysleli jsme..." nedokáže zformolovat větu.
,,Potom, co jsem poslala Addy skrz planitrans, voják na mě vystřelil, podruhé, sle minul. Zničila jsem planitrans, ale lehce se to vymknulo kontrole, oba nás to odmrštilo na zeď a já ztratila vědomí. Upřímně? Myslela jsem, že je to konec. Ale pak jsm se probrala, ležela jsem na nemocničním lehátku, vyoperovali ze mě kulku, která mě zasáhla do ramene. Ava byla nedočkavá se mnou mluvit. Asi si dokážeš představit jak byla naštavná, zničila jsem jejich centrálu Zlosinu. Nejdřív chtěla vědět vaše souřadnice, ale já je nevěděla. Potom, o mi slíbila, že mi ze života udělá peklo, odešla. Objevila se až po pár dnech, když už jsem byla schopná vstát z postele. Myslela jsem, že začne výslech na novo, ale místo toho mi předložila dohodu. Já ji najdu lék a ona po vás nebude hledat. Až ho najdu nechá nás tu žít v klidu, pokud zůstanu pryč od záležitostí Zlosinu a nebudu se snažit odejít za váma, nikdy, protože věděla, že vaše souřadnice vím. Poté by mě musela následovat a vás zajmout. Navíc chtěla dodržet svůj slib na to, že mi udělá ze života peklo, přece jen jsem zabila několik set jejích lidí, a to mi nemohla a nikdy nebude moct odpustit." zadívám se na moment na zem.
,,Všichni vojáci, doktoři i ona odešli do Spáleniště a nechali nás tu pouze čtyři. To jsem zjistila až později, že zajmuli Henryho poté, co nám pomohl ve Spáleništi. Také jsem našla Gallyho a TJ. Gally byl opravdu mrtvý, někdo se musel postarat o TJ, ale to nebyla práce pro mě. Musela jsem najít lék, abych vás udržela v bezpečí. Nejdřív se ho ujal Henry, jelikož já a můj otec jsme měli lékařské a chemické znalosti. První měsíc jsem se pomalu nehnula z laborky, Henry však byl vyčerpanej, nevěděl co má s TJ dělat. Jednou v noci mě vzbudil dětskej pláč, šla jsem za ním, Henry ho nemohl umlčet. Vzala jsem si ho já a skoro okamžitě přestal brečet. Nakonec to dopadlo tak, že jsme si vytvořili spojení. Něco se změnilo, od té noci, co jsme se rozdělili, měla jsem noční můry lidí, co jsem zabila. Náhodné tváře, ale cítila jsem se zlomeně. Neměla jsem nikoho. Kromě TJ." pousměju se nad tou vzpomínkou.
,,Často říká, že jsme se zachránili navzájem. Nakonec loni jsem přišla na základ léku, poslala ho Avě. Zkoušeli různé pokusy a někdy konzultovali se mnou..." na to Newt jen přikývne.
,,Tohle už vím." uzná. Umlknu a jen se díváme do očí. Nedokážu z něj však vycítit jak se cítí. Ne jako dřív.
,,Promiň, já jen, 5 let. Neuběhl jediný den, co jsem si nepřál aby jsi byla naživu. Nejdřív jsem si to ani nechtěl přiznat. Ale nakonec jsem se s tím srovnal. Addy nám řekla, že jsi umřela rychle, nechtěla aby jsme si s Thomasem dělali starosti, že by ti Zlosin mučil. A včera jsem se dozvěděl, že to tak nebylo, že jsi mohla přežít pár dní, rozhodně ne 5 let. Ale to není podstatné, utěšovala mě myšlenka, že to bylo rychlé, že jsi netrpěla. A teď? Žila jsi tu 5 let, neříkám, že jsi trpěla, ale muselo to být těžké. Navíc jsi věděla, že jsme někde v pořádku, ale nikdy nás už neuvidíš. Nedokážu si představit..." zlomí se mu hlas.
,,Jak Ava řekla, moje osobní peklo." zkousnu si ret.
Newt udělá krok vpřed a konečně mě obejme. Obmotám své paže kolem jeho krku a zavřu oči. Pár slz mi steče po tváři.
