Kapitola 2.8 - Vybarvení

4 1 0
                                    

     Jak už jsem zmínila, s Andym byly situace čím dál horší. Když jsem plakala, smál se tomu. Každou nevhodnou chvíli pronesl úchylná slova, která se fakt nehodila. A to ne, nejsem opravdu něco jako nerdka. Při hádce mi vše, co se kdy stalo, i to dobré, vyčítal. I když mám radši nejkrutější pravdu než nejsladší lež, tak jeho slova opravdu zraňovala. Říkat své holce, jak se má vylepšit, aby pro něj byla lepší a to především vzhledem..! Že jinak se se mnou rozejde, to..., to už bylo moc.
     Vším jsem Sama zatěžovat nechtěla, ale některé rozhovory jsem mu screenovala a posílala. Stěžovala jsem si na Andyho chování. Jednak proto, že mě Samík vždycky dokázal uklidnit a zvednout mi náladu. Na druhou, trošičku skrytou stranu, jsem mu dávala signály, že je jaksi lepší než Andrew. Tím mi ale nedošlo, jak se bude dál trápit.
     Už jsem nevěděla jak dál. Po tomhle, co se dělo už ze začátku jsem ani nepředpokládala, že nám to nějak déle vydrží. Ale po třech měsících, ano správně už třech, se to zlepšilo. Tedy až po tom, co jsem mu vyjasnila, že takhle fakt ne. Vymlouval se z počátku, že neví jak se má chovat k holce, protože předtím žádnou jinou neměl, to jsem mu ale nebyla schopná sežrat. I po třech měsících se objevovaly chvíle, kdy se ke mně nechoval hezky ani před ostatními a toho si právě všimla na jedné běžecké akci Barvám neutečeš, i Sofie.
"Mary? To je fakt debil..." zkonstatovala Sofie poté, co mě klidně chytal za zadek před mnoha lidmi, ale dát mi pusu, to se styděl a uhýbal.
     Nepřišlo mi to vůbec hezké. Ani na fotku na lavičce pod stromami, kdy jsme byli celí od barev v každém zákoutí našeho těla, mi nebyl ochotný dát ani pusu na tvář. Chvílema jsem se chtěla rozbrečet a utéct, druhými stavy zase něco rozbít a odejít pryč. Tak či tak, Sofie na něj byla naštvaná též. Neměla jsem sílu tohle s ním pořád dokola řešit. Navíc ještě to, že se stále otáčel po jiných holkách. Narovinu řečeno, za jejich zadkama. Bylo mi z něj špatně.
     To ale nebylo to, co mě trápilo nejvíc. Ubíjela mě totiž jedna zásadní změna v životě. Samuel... Přestal se se mnou bavit. Jo, kontakt mezi námi se ztrácel jako vlny na pobřeží při odlivu. Až to došlo do stádia, kdy jsem mu psala jen já jednou za měsíc a on z nechutí do života odepisoval. Uvědomila jsem si, že jsem přišla o toho nejbližšího přítele, které ho jsem kdy měla od ztráty Layerse.

YestoryWhere stories live. Discover now