Yestory

Kapitola 2.25 - Narozeninový plynař

     Raději jsem se chytla zaměřování na Andyho. Nerada předělávám ostatní k obrazu svému. Ale tady bylo potřeba pomoct mnohem víc. Alespoň k obrazu základům společnosti. O jeho matce už zde shrnutí padlo. A to zahrnuje i starost o své dítě a učení ho novým věcem. Na nule, nečekaně. Uvedu vám k příkladu jednu z věcí, kterou jsem se přede všemi snažila zakrýt tím, že je to vlastně roztomilé, ale popravdě nebylo.
     Nevím co dělala, když ho vychovávala, ale to, že neuměl smrkat, protože ho to nenaučila... No, tyvole wtf. Snažila jsem se ho naučit, jak si má vůbec držet kapesník. Následně jsem snášela buzeraci za to, že ho to lechtá, že to nejde, že je na to "asi náchylnější než ostatní". Nevěděla jsem, co k tomu říct. Asi jen, že se nemám trápit. Jediný kdo by se měl trápit je sociální pracovnice, která tuhle pohromu dostane na triko. Myslím, že tento nedostatek asi nic nepřevrší, tudíž je asi zbytečné vypisovat všechny další.
     Takže vlastně tohle také tolik super rozptýlení od reality nebylo. Vzešlo to opět v uvědomění si situace reality.
     Alespoň jedno "potešení"?
Mé narozeniny přišly. Osmnácté narozeniny většina lidí slaví ve velkém počtu opilých přátel a každý si přeje takovou tu obrovskou americkou HouseParty s červenými kelímky, punčem a trapných chvilek při otevření dveří do nesprávného pokoje ve druhém patře domu, který leží v jednom velkém bordelu. Nebyla jsem výjimkou. Také jsem si plánovala oslavu tohoto amerického typu. Ovšem ale jedno zásadní mi na tom chybělo. Kamarádi.

     Proč jsem neměla kamarády? Upřímně řečeno je Andrew začal pořádně odstřihávat. Doslova jako v Riverdale Bettyin "bratr" Chic. Jak kdyby vzal složku všech mých přátel a pročetl si je, co jim ublíží a podvědomě mě donutil se na ně vysrat. Teď si řeknete, že jsem se nemusela nechat. Bezhlavá láska ale moc nepřemýšlí nad tím, co dělá. Dokud ji nezažijete, opravdu nemůžete soudit. Nejvíc mě mrzelo, že už ani Sofii nemám. Kolikrát mě mrzel Sam, Lay i Kirra. Ale Sofie byla asi tou největší ránou. Nebo nebyla? Obhajovala jsem to vědomím, že ona mi také nepíše, také byla s Chrisem a ten třeba způsobil to samé.
     Andrewovi jsem se svěřila s mými bývalými plány na mé narozeniny. Chtěl mi vynahradit velkou oslavu oslavou, přímo na moje narozeniny. Že koupí něco dobrého a společně se zamotáme do peřiny k filmům, které miluji. Těšila jsem se jako dítě do Disneylandu. Ale poté auto odbočilo z cesty a jelo rovnou k zubní ordinaci. Zubní ordinace sice ne tak doslova.
     Předchozí večer mi mamka sdělila, že se odpoledne má stavit plynař a tudíž mám hned po škole jet domů a čekat tam na něj. Jasně, fakt jsem měla náladu na takovou grotesku. Každopádně jak mamka řekla, tak jsem udělala.

     Když jsem došla domů a otevřela dveře, tak mi to došlo.
"Všechno nejlepšííííí!!!!" vyjekla z mého pokoje Sofie.
     Jo mami, plynař, říkala jsem si polonaštvaná. Div jsem nevyřčela "Co tady sakra děláš?!".
Zaražená, tím co se právě stalo jsem se jí zeptala, jak, proč a na další tázací slova. Odpověděla mi, že si to s mojí mamkou domluvila a že mi chtěla udělat překvapení. V ruce měla dort vlastnoruční výroby, měla pro mě dárky, které nebyly odbyté, ale promyšlené a balónky se povalovaly po podlaze, která ani uklizená nebyla. Jelikož jsem čekala Andyho.
Ten se mě hned ve dveřích nadále také ptal, co tu sakra dělá Sofie. Jak kdyby potvrzoval mé myšlení.
     Nemohu říct, že jsem v tu chvíli z toho byla nadšená. Protože jsme se dlouho nebavily, neviděly a najednou se tam více jak po roce random objeví.
     Možná, že jsem byla ráda že ji zase vidím, ale jelikož se bavila hodně s Kirrou a se mnou dalo by se říci vůbec, nemohla jsem v sobě najít takový ten pocit jistoty, co máte u své nejlepší kamarádky.
     Nechtěla jsem zrovna aby se celé město, možná i svět, dozvědělo o mě vše zrovna přes Kirru, které se nedá nic věřit. Jak bych jí mohla věřit po tom, co udělala nejen mně. A hlavně když jsem se dozvěděla, že si vymýšlí úplně jiné storky o tom, proč se už nebavíme, a že za to můžu já. No, zase na druhou stranu, kdo by řekl svým kamarádům „Přebrala jsem jí kluka a chovala se k ní jak píča."
     Snědli jsme všichni dort s několika prohozenými slovy. Naštěstí nebyly takový ty "awkward". To bylo pozitivní, že jsme se dokázaly bavit jen tak bez "A co vůbec ty?" "A co škola/práce?" "A nějaký kluci?" a podobně trapných vět po dlouhém shledání ZNÁMÝCH.
     Bylo to od ní hezké, ale za jakým účelem? Přemýšlela jsem, co se bude dít dál, jestli se zase budeme bavit jako dřív. Nicméně dnem "oslavy" se opět kontakt mezi námi zastavil.