Styles na zabití...

Nákaza 2/2

Louis:

Ležel jsem na lůžku a stále čekal na výsleky. Harry ležel vedle na posteli a byl připojený na ventilátor, který za něj dýchal. Otřel jsem si slzy z obličeje a koukl se na druhou stranu. Zayn ležel na zádech, byl bledý a měl zavřené oči. Tvář mu zdobily dva temné kruhy kolem očí a krev, kterou mu nikdo nsetřel po jeho záchvatu. Dali mu nějaké léky, ale podle doktorky, je to pouze na zmírnění příznaků. Chtělo se mi křičet. Řvát do místnosti a trhat si vlasy. Chtěl jsem jim pomoct, ale nevěděl jsem jak. Utápěl jsem se v depresích z níchž se mě snažil dostat Niall, který přišel. „Ahoj." Pronesl potichu, snad aby nikoho neprobudil. „Ahoj, tak co ostatní?" Ptal jsem se. „Všichni jsou v pořádku. To jen vy tři jste byli s mrtvým nejdéle v kontaktu." Přikývl jsem. „Kde je Liam?" Zeptal jsem se. „Když se dozvěděl o Zaynovi, nemohl.... Ehm nemohl sem přijít." V polovině se mu zlomil hlas a do očí se mu vehnaly slzy. „Pokročili jste nějak? Zayn říkal, že našel vpich po jehle a tak se to asi dostalo do těla oběti." Pronesl jse. „Prozatím máme další tři oběti. Všechny jsou náhodné, nemají nic společného. Dokonce ani banku. Různý věk, různé zamestnání, různá pohlaví, nebo barva pleti. Proste nic společného." Niall byl naštvaný, protože se neposunuli nikam dál. „Většinou byli v davu a nikdo si ničeho nevšiml. Pokud je opradu někdo infikoval pomocí jehly, vůbec nikdo si toho nemusel všimnout."

Harry:

Pohyboval jsem se v temnotě a z dálky jsem slyšel příjemný hlas. Bylo to tiché a milé. Šeptal mi uklidňujcí slova. Po nějaké době jsem se snažil ten hlas najít, ale byl jsem strašně unavený. Co se to semnou děje? Mám pocit jako bych padal, ale nikde nevidím konec propasti. Jsem bezradný. Hlas ke mně stále promlouvá, ale já mu už vůbec nerozumím. Mám pocit, jako bych se vzmítal v pekelných plamenech. Udělal jsem něco? Kde to vůbec jsem? Točí se mi hlava a je mi příšerné horko. Už vidím dno propasti, ale jako bych se zastavil na místě a nepřibližoval se. Snažím se nadechnout, ale něco mi v tom brání. Lapám po dechu a třeštím oči do prázdnoty. Snažím se zakřičet, ale jen co otevřu pusu, hlas se mi vytratí a já nevydám žádný zvuk. Hlas se najednou vzdálil a já už vůbec nic neslyším. Kam se poděl? A kam jsem se poděl já? Na nic si nevzpomínám. Kdo jsem? Co se mi stalo? Jsem?

Louis:

Potichu jsem promlouval k Harrymu, ale myslím si, že mě stejně neslyší. Šeptal jsem u tichá slova útěchy a přemýtal o tom jestli chci utěšit jeho nebo sebe. Seděl jsem takhle minuty možná hodiny. „Loui?" Vytrhl mě z rozjímání Niallův hlas. „Co se stalo? Máte něco?" Němě přikývl. Vystřelil jsem z postele a došel až k igelitové stěně. „Co máte? Co jste zjistili?" Naléhal jsem. „Našli jsme viníka. Je to bývalý lékař. Pracoval pro soukromou firmu na výzkum léčiv. Před rokem ho vyhodili, protože nechtěl opustit svůj projekt. Nedostal na něj grant a jeho nadřízený říkal, že se pomátl. Vyvíjel lék na ebolu." Vydechl Niall. „A co to znamená?" Niall se pousmál a radostně mi zdělil informace. „To znamená, že jsme u něj doma našli protilátku. Chtěl dokázat, že je důležitý a že ho lidé potřebují. Loui, vyléčíte se. Všichni tři." Jen o to pronesl Harrymu začaly pískat všechny přístroje a k nám přišlo několik lidí v oblecích. „Co se mu stalo?" Vykřikl jsem. „Nechte nás pracovat. Ustupte, prosím." Naléhala na mě sestra a snažila se mě dostat od Harryho. Vždyť máme lék, proč ho ještě nepoužili? „Proč ještě nepoužili ten lék?" Niall se na mě podíval a pronesl: „Chtějí ho otestovat, jestli je v pořádku a taky zduplikovat." Povzdechl si. „Jak jako zduplikovat?" Nechápal jsem. „Loui, je ho málo pro všechny tři." Vydechl a já ztěžka dopadl na svou postel. „Jak dlouho jim to zabere?" „Nad tímhle nepřemýšlej, ano?" „Jak dlouho Nialle!" Už jsem byl zase na nohou. „Den, možná dva." Pronesl. „Ale oni nemají den nebo dva." Byl jsem nepříčetný. Cítil jsem se najednou slabě a unaveně. Zavrávoral jsem a koukl na své nohy. Na zem dopadaly rudé kapky mé krve. Vystrašeně jsem se podíval na Nialla a ten zakřičel. „Louisi? Louisi! Pomozte mu!" Křičel na ostatní. Zhroutil jsem se na zem a začal se nekontrolovatelně třást. Někdo ke mně přiběhl a otočil mě na bok. Dusil jsem se vlastní krví a nevěděl o sobě. Všechno se najednou zastavilo ajá jako bych se díval na sebe z povzdálí. Jako bych se dostal do astrálního světa a koukal na tu spoušť co se děje u mého lůžka. Najednou jsem se přestal třepat, krev nevytékala a já cítíl jen blaženou úlevu.